V Toskánsku jsem zažila nečekaný návrat do dávné minulosti.

Po padesátce míváme my ženy pocit, že známe své hranice, touhy i jistoty. Se svým manželem Radimem jsem už třicet let.

Když jsme loni v srpnu balili kufry na čtrnáct dní do italského Toskánska, čekala jsem klasiku: espresso na náměstí, skvělé víno a procházky po památkách. Netušila jsem, že mě tam čeká setkání, které otřese mým racionálním světem.

Objevila jsem zvláštní místo

Pronajali jsme si část kamenného statku, obklopeného olivovými háji, kousek od starobylého městečka Volterra. Hned první večer, když slunce barvilo kopce do purpurova, se mi udělalo zvláštně. Nebyla to nevolnost z tepla.

Byl to intenzivní pocit déjà vu. Seděla jsem na terase, pila chianti a měla jsem neodbytný pocit, že tyhle stromy a vůni divokého rozmarýnu důvěrně znám. Že jsem tu doma.

Radim miloval ranní vyspávání, a tak jsem každé ráno vyrážela na procházky sama. Třicet dní v roce žiju v hlučném městě, ale tady mě neviditelná síla táhla hlouběji do starého olivového sadu na kraji pozemku.

Vzduch se tetelil horkem a kolem mě panovalo absolutní ticho. Najednou jsem před sebou uviděla zbytky kamenné zdi, zjevně torzo nějakého prastarého obydlí, zcela pohlcené přírodou.

Když jsem k ní přistoupila, vnímala jsem podivné brnění v dlaních. Jako by mě ta místa nabíjela statickou elektřinou. Sedla jsem si do trávy, opřela se o horké kameny a zavřela oči.

Byl to ten muž z mého vidění

V tu chvíli se mi v hlavě promítl obraz. Nebyl to sen, spíš blesková vzpomínka. Viděla jsem ty samé zdi, ale celé. Uvnitř hořel oheň a já, s dlouhými tmavými vlasy a v prostých šatech, jsem držela za ruku muže.

Cítila jsem k němu nepředstavitelnou, až posvátnou lásku, která ale byla plná strachu a bolesti z náhlého odloučení. Když jsem oči otevřela, na mém předloktí jasně zářily tři červené tečky – jako kousnutí od hmyzu, ale uspořádané do dokonalého trojúhelníku.

Ten samý den odpoledne jsme s Radimem vyrazili do Volterry. Zatímco si manžel fotil budovy, já jako v transu zabočila do úzké, stinné uličky. Přitáhl mě malý obchůdek se starožitnostmi a kameny. Za pultem stál starší Ital s bílými vlasy.

Když jsem vstoupila, vzhlédl a mně se doslova zastavilo srdce. Byl to ten muž z mé ranní vize. Ty samé rysy, ta samá hluboká energie. Než jsem stihla cokoli říct, muž se usmál a podíval se na mé předloktí, kde stále rudly ty tři záhadné tečky.

Pak mi tiše, lámanou angličtinou vyprávěl o starých Etruscích. Ti věřili, že duše se vracejí na místa, kde nechaly nedokončený, bolestivý příběh. Trojúhelník je znamení, že se moje tělo, mysl a duch po staletích vrátily na správné místo.

Manželovi bych to těžko vysvětlila

Sáhl pod pult a podal mi malý, surový kousek sněhobílého alabastru. Řekl, že ten kámen pochází z půdy pod statkem, kde jsem žila v jednom z minulých životů.

Moje duše potřebovala ten kámen najít, aby se smířila s tím, že ten dávný příběh skončil. Byl to okamžik, který trval snad minutu, ale mně změnil celý svět.

Když do obchodu vešel Radim a ptal se, co tam tak fascinovaně prohlížím, jen jsem se usmála a tiskla chladivý alabastr v dlani. V tu vteřinu ty tři červené tečky z mé kůže zmizely.Zbytek dovolené v Itálii byl jiný.

Jako by ze mě spadl obrovský, neviditelný balast, který jsem v sobě léta nosila. Cítila jsem se neuvěřitelně lehká, plná energie a mladistvé síly.  Ten alabastr mám dodnes doma na nočním stolku. Už to pro mě není jen suvenýr, ale důkaz, že naše duše mají paměť.

Naďa P., (53), Olomouc