Ta dávná pověst vypráví o podhradí jednoho z krušnohorských hradů. Pobíhal tam malý čuník, nosil štěstí.

K babičce do Krušných hor jsme jezdily jako děti rády. Kromě toho, že jsme se na dvorku jejího domku se sestrou vyřádily, tak nám babička vyprávěla pohádky a pověsti o místech, která byla v okolí. Babičce jsme věřily všechno!

I to, že pod pecí v kuchyni spí malý bazilišek, který jí ráno zapaluje v kamnech oheň. I místní babky rychle pochopily, že jsme nakloněny uvěřit všemu, a předháněly se ve vyprávění o kostlivcích a ohnivých psech, kteří se prohánějí po okolí.

A tak došlo i na onu legendu o zlatém prasátku, které kdysi žilo na statku pod zříceninou hradu Šumná… Bylo prý roztomilé, nelekalo pocestné v noci, ale pobíhalo po louce v pravé poledne a jenom v neděli.

Na ostružiny

Přinášelo štěstí a občas utrousilo nějaký ten peníz. Dokonce i starý Kučera, byl to takový místní děda vykuk, se dušoval, že ho jednou viděl a vzápětí našel v trávě drobné.

Myslím, že si dospělí z nás dělali legraci, a jak jsme my děti postupně stárly pochopily jsme, že to je všechno jen fantazie. To, co se mně a babičce ovšem stalo v době, kdy jsem byla už vdaná a měla malou Kačenku, to jsme nikdy nepochopily.

Byl konec srpna a já trávila tehdy část prázdnin u ní na vsi s Kačenkou, která měla jít do první třídy. Byla neděle a my se ráno po snídani rozhodly, že vyrazíme na ostružiny. Znaly jsme místo pod hradem, kde jich byla spousta.

Babička si samozřejmě neodpustila předtím svou báchorku o prasátku. „Tady býval ten statek,“ ukazovala babička na místo, kde ještě v mém dětství statek opravdu stál.

Komu utekl?

Pak jsme pokračovaly v chůzi k našemu ostružinovému království, když proti nám vyběhl z lesa malý čuník. Rozhlíželi jsme se kolem, jestli za ním nepoběží majitel. „Někomu zřejmě utekl!“ zhodnotila babička.

„To je určitě ten z pověsti,“ nenechala si ale nadšená Kačenka vzít svůj příběh. Mávly jsme s babičkou rukou, a nevymlouvaly jí to.

Čuník zmizel v houští. Jenže jen jsme začaly trhat ostružiny, Kačenka volá: „Prasátko nám tu nechalo penízky!“ Opravdu tam v trávě ležely drobné. Současné!

Nejspíš je vytrousil někdo, kdo tam taky šel na ostružiny, ale to, že jsme předtím viděly malé prase a byla neděle kolem poledne, to nám nejde dodnes na rozum! Babička nad tím kroutila hlavou do smrti. Že by pověst byla pravdivá?

Anna (72), Kadaň