Pověsti o tom místě jsme se všichni smáli. Procházka mě ale přesvědčila, že tam je silná negativní energie. To místo stále dychtí po krvi a neštěstí.

Bylo mi devatenáct a měla jsem čerstvě po maturitě, když jsem vyrazila za svou pratetou na vesnici. Měla mě ráda a zvala mě během každého telefonátu, abych za ní přijela. Bydlela na kraji vesnice pod šibeničním vrchem.

Jako děti jsme si z toho místa nic nedělaly a uspořádaly na kopec několik výprav. Prateta nás vždycky varovala, že tam nešťastné duše popravených létají a roztrhají každého, kdo je bude provokovat, nebo se jim posmívat.

Sama v lese

Prateta byla šťastná, že mě vidí. Dlouho jsme si povídaly, druhý den jsem se ale už nudila. Vytratila jsem se z domu a chodila jen tak po vesnici a po okolí. Nikoho zajímavého jsem tam ale nenašla.

Třetí den jsem uvařila pratetě, natahala do domu vodu ze studny, umyla nádobí, a když prateta odpoledne usnula, vytratila jsem se. Běžela jsem pro změnu do lesa, tam se posadila na mýtince pod samotným vrchem a dívala do kraje. A nakonec jsem si začala zpívat. Pak se najednou zatáhlo.

Pojď jen s námi…

Ochladilo se a zvedl se vítr. Přiletěl z vrchu kopce a začal kolem mě kroužit jako v nějakém víru. Sedl na mě strach a divné tušení, že něco není v pořádku. Vyskočila jsem, že poběžím raději do vsi.

Vítr ale zesílil, kroužil kolem mě tak, že jsem se nemohla pohnout z místa. V hlavě se mi ozvaly divné hlasy. „Pojď! Pojď s námi!“ Hučely. Jako omámená jsem šla přímo k blízké skále. Když jsem se blížila k jejímu okraji, hlasy přidaly na intenzitě: „Skoč! Skoč dolů!“

Byla jsem jako uhranutá. „To je můj konec!“ říkala jsem si v duchu, neměla jsem sílu se zastavit. Už jsem stála na okraji, když vzduch prořízl silný ženský hlas: „Stůj, holka!“ Kdosi mě chytl za ruku.

Probuď se!

Nade mnou stála paní Hrdličková ze vsi. „Probuď se, holka, tady není radno se zdržovat, to místo nemá dobrou energii. No vidíš, utři si slzy…“

Pak mě ta dobrá žena vedla pěšinou k domu pratety, která mě už vyhlížela. Od té doby se duchům ze Šibeničníku neposmívám a samotnou by mě tam nikdo nedostal.

Daniela (61), Olomouc