Příběhy – Nejsem sama!

Příběhy

Když se sestře narodily děti, hlídala jsem je a vychovávala hlavně já. Vyrůstaly s mými dětmi a já všem měřila stejně. Teď o mně šíří pomluvy a lži. Moje sestra Sabina si budovala celý život kariéru. Už v dětství byla jako mladší protežovaná, zatímco všechny povinnosti ležely na mně. Já se musela postarat o barák a babičku, sestra se vydala studovat vysokou školu. […]

od Karla Pelikánová

S kočkou jsme byly nejlepší přítelkyně

Narodila se ve stejný den jako já. Věděla jsem, že je to znamení, a že právě tuto kočičku si z útulku domů odnesu. Líza měla dokonce i stejný osud jako já… Když jsem se rozhodla, že nám pořídím nějakého domácího mazlíčka, byla dcera nadšená. Prosila mě už dlouho, ať jí koupím kočičku. Nakonec jsme se shodly, že si […]

od Karla Pelikánová

Můj čas na kafíčko HOBBY: Časopis plný nápadů

Právě vyšlo letošní druhé číslo vašeho oblíbeného časopisu Můj čas na kafíčko pro vaše hobby a volný čas. A i tentokrát je plné zajímavých článků ze světa hobby, kreativity a zahradničení. Nyní jsme se zaměřili na probuzení zahrady. Poradíme vám například, co udělat s trávníkem, aby byl zase v kondici. Určitě vám přijdou vhod také […]

doporučujeme

Na dovolené v cizí zemi jsem měla tajemný zážitek

Věci, které se staly v minulosti, mohou vrhat stín do přítomnosti. Před několika lety jsme s mým mužem trávili dovolenou v jedné nejmenované středomořské zemi. Já nikdy nevydržím celé dny jen tak polehávat na pláži, takže jsem se často vydávala objevovat okolí. Manžel se mnou chodil jen občas, a protože jsem ho nechtěla nutit, většinu […]

od Petr Stránský

Pochopila jsem, že takový život není pro mě

Nikdy neříkej nikdy! To je velmi pravdivé přísloví. Nechtěla jsem žít na venkově a dřít na poli, i tak jsem se vdala za muže, který snil o vlastní farmě. Nikdy jsem nebyla holkou, která by toužila žít na venkově, starat se o zvířata a velkou zahradu, skleník, případně dokonce pole. Vysnila jsem si život v pohodlí panelového domu ve velkém městě, […]

od Karla Pelikánová

Můj muž je poklad, ještěže jsem ho našla

V osmnácti letech jsem se zamilovala do ženatého muže. Ubezpečoval mě stále dokola, že se stoprocentně rozvede, ale musíme počkat, až jeho děti odrostou. Ten ženatý muž mi zničil život. Tedy, abych byla sebekritická, rozhodně jsem v tom nebyla tak docela nevinně. Naopak, dost jsem se na tom podílela. Kdybych byla bývala rozumnější, všechno mohlo být jinak. […]

od Karla Pelikánová

Výběrem partnera mě dcera šokovala

Nikdy bych netušila, v jaké životní roli se ocitnu. Už od dob základní školy patřil Filip k nejdůležitějším lidem v mém životě. V době dospívání jsme spolu dokonce krátce tvořili pár. Rozešli jsme se, ale dokázali jsme si uchovat pevné přátelství a zůstali jsme si blízcí. Oba měli stejného koníčka Můj život se pak ubíral […]

od Petr Stránský

Dostala jsem dopis starý čtyřicet let

Některá setkání se uskuteční až v té správné době. Je mi osmapadesát let a už několik roků po rozvodu žiji sama. Nevadí mi to, zvykla jsem si na svůj rytmus, na ticho bytu, na to, že si večer pustím hudbu, která se líbí mně, a že si o víkendu udělám výlet, kam chci. Občas mě […]

od Petr Stránský

Můj muž odmítal být hodinovým manželem

Byl vždy tak šikovný, umí opravit všechno. O svou práci přišel a odmítal nabídky na drobné kšeftíky. Bál se, že ho budou ty ženy svádět. Už dlouho táhnu domácnost já. Manžel je fotograf, a poslední roky nemá žádné pořádné kšefty. Je ale moc šikovný, dokáže všechno doma udělat. Kamarádky říkají, že by se měl živit jako hodinový manžel. […]

od Karla Pelikánová

Trapas mi přihrál nejlepšího muže mého života

Svému budoucímu muži jsem padla k nohám – doslova. Byl to trapas a já se bála, že jsem si tím u Richarda navždy zničila všechny šance. Ten kluk se mi moc líbil! Jmenoval se Richard a jezdil do naší vesnice na prázdniny. Hodně sportoval, hrál fotbal a také hokej. Když mi bylo patnáct, měla jsem dojem, že po mně začal […]

od Karla Pelikánová

Milosrdná lež bývá někdy lepší než zlá pravda

Bydlela jsem jen s babičkou v malém venkovském baráčku, slepice někdy zabloudily i do kuchyně. Ale bylo mi tam náhodou dobře. Je to už dávno. Naši utekli do Rakouska v pevném přesvědčení, že dítě, tedy mě, za nimi československé úřady urychleně pošlou. Nevím, kdo jim to nakukal, třeba se to někdy doopravdy stalo, ale v našem případě to takhle nefungovalo. […]

od Karla Pelikánová

Dohoda s andělem mi přinesla překvapení

Za svoji záchranu jsem vděčila vyslyšené modlitbě. Všechno to začalo banální nehodou – poruchou automatické pračky.Jenže ta se nerozhodla jen přestat prát; vytopila můj byt a způsobila značné škody i u sousedů pode mnou.V tu chvíli jsem se ještě utěšovala tím, že si léta poctivě platím pojistku právě pro tyhle případy. Prosila jsem o pomoc […]

od Petr Stránský

Jediný telefonát všechno změnil

Když se dnes dívám na svou sestru, jak se usmívá nad úplně obyčejnými věcmi, pořád mě mrzí, kolik času jsme promarnily kvůli jednomu nedorozumění. aše hádka začala banálně, kvůli dědictví po babičce. Já chtěla zachovat chalupu v Jizerských horách, Lenka ji chtěla prodat. Jenže místo věcné debaty jsme obě nechaly mluvit staré křivdy. Ona mi vyčetla, […]

od Johana Hůlková

Někdy se noční můra stane skutečností

Nejspíš protože jsem byla starší matka, měla jsem o syna velký strach, který mě mockrát až budil ze spaní. Nespouštěla jsem ho z očí. Syn byl vymodlené dítě starších rodičů. Bála jsem se o něj až hystericky, v noci jsem se budila hrůzou, zdálo se mi o prázdné postýlce anebo o tom, jak ho kdosi odvádí. Dívám se za nimi, snažím […]

od Karla Pelikánová

To pojištění jsem neměla rušit

V zimě napadlo hodně sněhu a prudké jarní tání způsobilo katastrofu. Takovou spoušť jsme nezažili. Pozdě jsem litovala, že jsem zrušila pojistku. Je to už mnoho let, kdy se naším domem prohnala velká voda, tedy spíše bahno. Tu zimu napadlo hodně sněhu a na jaře začal rychle tát. A jako by to nestačilo, začalo navíc pršet. A ten déšť neměl konce… […]

od Karla Pelikánová

Ráno jsem se těšila, co tu vyroste

Celý život jsem toužila alespoň po malé zahrádce. Ne po žádném velkostatku, jen po kousku země, kde bych mohla zabořit ruce do hlíny. enže roky běžely, práce bylo pořád dost, děti byly malé, pak velké a já pořád jen říkala: „Jednou… jednou si ji pořídím.“ Až jsem si sama připadala jako ta věčná odkladačka snů. Když […]

od Johana Hůlková