Její pohled cítím dones. Přejel mi mráz po zádech. Ta žena, jako by mi nahlédla až do duše. Přesně přečetla, nač myslím, a dala mi dobrou radu.

Mnoho let jsem jezdila každý den do práce stejnou autobusovou linkou. A tak jsem si zvykla na tváře pravidelných cestujících. Zaujala mě mezi nimi žena s vyloženě uhrančivým pohledem.

Měla pravdu

Na jednu stranu mě něčím fascinovala, na druhou v ní bylo něco nepříjemného. Většinou se dívala někam před sebe. Jednou ale pohlédla přímo na mě a já jsem cítila, jak mi přejel mráz po zádech.

Raději jsem se na ni pak už nedívala, přesto jsem vnímala, že mě pozoruje. Přemýšlela jsem zrovna o jednom problému v práci. Zaskakovala jsem za kolegu, který byl nemocný, a s jedním jeho klientem to bylo složitější.

Říkala jsem si, zda mám problém vyřešit dnes, nebo to nechat na kolegu, až se po nemoci vrátí. Pak autobus dorazil na zastávku, kde jsem měla vystoupit.

U dveří se ke mně přitočila ta žena a bez okolků mi řekla, abych tu práci udělala dnes, protože kolega už do kanceláře nikdy nepřijde. Byla jsem z jejích slov v šoku. Jak mohla vědět, na co myslím? A můj šok se jen násobil.

V kanceláři jsem se dozvěděla, že ten kolega dal výpověď a do práce už se nevrátí. Další den jsem tu podivnou ženu potkala v autobuse znovu. Tentokrát jsem šla přímo k ní, odhodlaná zjistit, jak věděla, nač myslím, a co se stane v práci.

Naposledy

Neodpověděla, zato v mé mysli přečetla další mou obavu, o níž jsem věděla jen já. Týkala se mého manželství. Ubezpečila mě, že se obávám zbytečně, že vše bude dobré. Pak vystoupila.

To bylo naposledy, co jsem ji spatřila. Je to už mnoho let, ale já nezapomínám. Jsem přesvědčena, že mezi námi opravdu chodí lidé, kteří vidí do našich hlav a znají naše myšlenky.

Lenka (64), Brno