Jako malá holčička jsem slýchávala, že dům mých prarodičů přitahuje neštěstí a straší v něm temný stín. Málem jsem té povídačce uvěřila také.

Když jsem byla malá, bydleli jsme v domě u prarodičů, protože mí rodiče tehdy jako chudí novomanželé neměli na bydlení. Babička mi tehdy vyprávěla o zlu, které v domě sídlí. Jako dítě jsem valila oči a všemu věřila.

Prateta i místní mi to potvrdili. Každý, kdo v tom domě bydlel, zemřel v pětapadesáti letech. Před svou smrtí vídal stín ženy, která za ním všude chodila, až dotyčného dostala do hrobu.

Ten stín byl duch domu, který zaručeně zadávil kaž­dého, kdo přišel se zlým úmyslem. Byla to strašná kletba. Babička i prateta jí ale unikly, protože chodily každou neděli na mši a doma měly rozestavěné andělíčky a křížky.

Babička mě s oblibou vodila na hřbitov, kde mi ukazovala hroby příbuzných a nechala mě počítat, kdy dotyční, podle data narození na náhrobku, zemřeli. Bylo to o nervy.

Ozvaly se kroky

Když jsem začala studovat, to jsme už bydleli dávno s rodiči ve městě, přestala jsem těm báchorkám věřit. Taky můj mladší bratr, který procházel pubertou, se hlasitě smál, když babička začala se svým sýčkováním, a nepomohla ani prateta, která jí sekundovala.

Tehdy jsme s bratrem v tom domě spali, a navíc byl úplněk. Povídali jsme si dlouho do noci. Jakmile jsme začali konečně usínat, ozvaly se na chodbě kroky. Skřípání vedlo na půdu.

Jen kamufláž?

Bratr si dodal kuráž, vzal pohrabáč a se mnou za zády se plížil z pokoje ven. Vydali jsme se po schodech vzhůru s baterkou. Už jsme měli hlavy na půdě, když bratr posvítil do půdního prostoru. Proti nám se zjevila v zrcadle ženská postava.

Byl to jen obrys, to nám ale stačilo k tomu, abychom se dali na útěk. Jeli jsme po schodech dolů skoro po zadku a zamkli se v pokoji. Od té doby jsem v tom domě odmítala spát. Po letech, když babička zemřela, ale přišlo prozření.

Při kontrole pozůstalosti jsme zjistili, že někteří z našich předků v pětapadesáti nezemřeli, data na náhrobcích nebyla správná. Prateta přiznala, že si pověru o domě vymyslely, aby se lidé báli.

Aby jim nikdo cizí do domu nevlezl, nevykradl jej a později, když v něm bydlely samy dvě, aby se v něm cítily bezpečně. Odpustily jsme babičce i její sestře tu lež, kterou krmily rodinu i celé okolí. Byly to už staré dámy, které se chránily.

Co mi ale prateta nedokázala vysvětlit, kdo byla ta žena, kterou jsme s bratrem kdysi zahlédli v zrcadle. Přísahala mi, že o tom nic neví.

Marie (67), Prostějov