Místo poklidných dnů u moře mě hned první večer na dovolené čekalo překvapení, které mi nejdřív nahnalo pořádný strach. Naštěstí jsem se bála úplně zbytečně.

Po smrti manžela jsem se dlouho odhodlávala vyrazit někam sama. Nakonec zvítězilo malé italské letovisko, kam jezdila moje kamarádka a které mi celé roky doporučovala. Chtěla jsem jen moře, dobrou knihu a pár dní bez telefonátů.

Hned první večer se ale stalo něco, co mi úplně pokazilo představu o klidné dovolené. Sotva jsem vešla do hotelové haly po návratu z večeře, přiběhla ke mně elegantně oblečená žena a bez jediného zaváhání mě objala. Za ní stál postarší pán, usmíval se a začal na mě rychle mluvit italsky.

Příběh ženy, kterou jsem nikdy nepoznala

Nic jsem nechápala, a navíc jsem nerozuměla ani slovo. Když jsem se jim snažila vysvětlit, že si mě nejspíš s někým spletli, oba zůstali stát jako opaření. Recepční se pak omlouvala snad deset minut.

Ukázalo se, že jsem nápadně podobná jejich dávné přítelkyni Marii, která do hotelu pravidelně jezdila mnoho let, ale k jejich velkému zklamání letos poprvé nedorazila. Druhý den ráno mě majitel hotelu pozval na kávu.

Nechtěl, abych odjížděla s nepříjemným zážitkem, a tak mi začal vyprávět o Marii. Byla prý Češka, která se po smrti manžela naučila cestovat sama a postupně se stala téměř členem jejich rodiny.

Přijali mě mezi sebe

Každé léto pomáhala na hotelové zahradě, učila děti pár českých slov a dokázala rozesmát každého hosta. Letos ale nepřijela, protože vážně onemocněla. Poslouchala jsem ten příběh se zvláštním pocitem.

Čím víc o ní mluvili, tím víc jsem měla pocit, jako bych ji vlastně trochu znala. Když jsem se zmínila, že jsem také z Česka a podobně jako ona po smrti manžela poprvé cestuji sama, personál mě začal brát skoro jako starou známou.

Každý den se mnou někdo poseděl u kávy, doporučil výlet nebo mě pozval na domácí večeři. Místo osamělé dovolené jsem najednou měla kolem sebe lidi, kteří mě přijali mezi sebe.

Přátelství, které trvá dodnes

Poslední den pobytu mě majitel hotelu poprosil o jednu zvláštní laskavost. Předal mi pohlednici pro Marii s prosbou, jestli bych jí ji po návratu neposlala, protože věděl, že by jí udělala radost. Adresu připsal přímo na obálku.

Dlouho jsem přemýšlela, jestli je to vhodné, ale nakonec jsem jí napsala pár řádků o tom, jak jsme se díky náhodné záměně vlastně nepřímo potkaly. Za několik týdnů mi přišla odpověď.

Marie mi poděkovala za dopis a přiznala, že jí během léčby dodal obrovskou sílu. Začaly jsme si psát pravidelně, později si volat a dnes se navštěvujeme několikrát do roka.

Občas se smějeme tomu, že nás nespojili společní známí ani dlouholeté přátelství, ale obyčejná hotelová recepce, kde si mě někdo spletl s úplně jinou ženou. A právě díky téhle náhodě jsem získala člověka, kterého dnes považuji za svou druhou sestru.

Ivana E., 67 let, Praha