Dodnes nevím, jak si ten zážitek z Řecka vysvětlit.

Nikdy jsem nevěřila na duchy ani na anděly, kteří nám prý zkříží cestu, když potřebujeme pomoc. Od jedné dovolené před lety si ale nejsem jistá vůbec ničím.

Nevěděla jsem, co tím myslí

Bylo mi tehdy třiapadesát a na dovolenou jsem odjela sama. Manžel zůstal doma kvůli práci a já si řekla, že mi pár dní o samotě vlastně udělá dobře. Vybrala jsem si malé městečko na řeckém ostrově, kde jsem nikdy předtím nebyla.

Ubytování bylo jednoduché, ale hezké. Bílý dům s modrými okenicemi, zahrada plná oleandrů a terasa, ze které bylo vidět moře. První večer jsem šla sama na večeři. Cestou jsem si všimla ženy v dlouhých bílých šatech.

Mohlo jí být kolem šedesáti. Seděla sama u zídky naproti kostelu a dívala se směrem k moři. Nevím proč, ale když jsem kolem ní procházela, podívala se přímo na mě. Řekla mi anglicky, abych tudy zítra nešla. Zastavila jsem se a zeptala se, kudy myslí.

Ukázala směrem k pobřeží na starou stzeku a pak se znovu zadívala před sebe. Usmála jsem se, protože jsem nevěděla, co jiného udělat. Pak jsem přikývla a pokračovala v cestě. V restauraci jsem na to už přestala myslet.

Druhé setkání

Během snídaně jsem se druhý den rozhodla, že právě tu starou stezku podél pobřeží vyzkouším. Byla jsem zvědavá, co na ní může být tak zvláštního. Vyrazila jsem po deváté. Cesta vedla mezi nízkými kameny a suchými keři.

Po několika stech metrech jsem došla k místu, kde se stezka rozdvojovala. Jedna cesta vedla k malé pláži, druhá stoupala mezi skalami. A tehdy se mi udělalo opravdu nepříjemně. Nebyl to strach, spíš pocit, že tam nemám být.

Otočila jsem se. V tu chvíli jsem ji znovu uviděla, tu ženu v bílých šatech. Stála asi dvacet metrů ode mě. Tentokrát se nedívala na mě, ale dolů na pláž. Pak zvedla ruku a ukázala mi, abych se vrátila. Docházela mi trpělivost.

Pomalu jsem se k ženě vydala. Znovu mi naznačila, ať jdu tam, odkud jsem přišla. Pak se rychle vzdálila, prostě se otočila a zmizela za zatáčkou. Tentokrát jsem se rozhodla, že varování poslechnu.

Zůstala jsem v šoku

Po návratu do městečka jsem se šla zeptat majitelky apartmánu, jestli tu ženu zná. Popsala jsem jí a majitelka zbledla. Ujistila se, že dotyčná měla bílé šaty. Její výraz mě dost vyděsil. Pak mi ukázala starou fotografii, která visela v chodbě.

Byla na ní skupina žen před domem. V jedné z nich jsem poznala ženu, kterou jsem potkala. Zeptala jsem se, kdo to je. Majitelka chvíli mlčela a pak řekla, že její matka, která zemřela před třemi lety. Nevěděla jsem, co říct.

Mohla to jen být podobná žena, fotografie byla stará a já ji viděla pár vteřin. Celé odpoledne jsem přesvědčovala sama sebe, že jsem si všechno jen vsugerovala. Druhý den ráno jsem se dozvěděla, co se stalo na staré cestě.

V noci se část skalního svahu sesunula dolů právě v místě, kde jsem předchozí den stála. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Když jsem to slyšela, rozklepaly se mi ruce. Nejsem si jistá, jestli věřím na nadpřirozené věci.

Možná existuje úplně obyčejné vysvětlení. Možná jsem potkala ženu, která se té zemřelé matce majitelky podobala. Kdybych tehdy neposlechla ten podivný hlas uvnitř sebe, šla bych dál.

Každopádně si od té doby říkám, že některá znamení třeba nejsou od toho, abychom jim rozuměli. Možná nám jen na chvíli ukážou nebezpečí, které bychom sami od sebe přehlédli.

Daniela N., (59), Olomouc