Když jsem zůstala sama v domě, který byl dlouho centrem naší rodiny, čekala jsem spíš smutek. Jenže mezi různými poklady jsem našla něco, co jsem dlouho přehlížela, odvahu začít znovu.

Bylo mi šestapadesát a měla jsem po bolavém rozvodu, když jsem zdědila po rodičích jejich starý dům na okraji Plzně, a upřímně, žádné velké jásání z mé strany se nekonalo. Dokonce jsem měla pocit, že jsem dostala dárek i trest zároveň.

Dům byl plný vzpomínek, krabic, starých hrnků a ještě starších závazků. A já, věčná „holka z paneláku“, jsem najednou vlastnila zahradu, sklep, půdu a tři místnosti, o kterých jsem ani nevěděla, že existují.

Tohle je nad moje síly

První týdny jsem chodila po domě jako po muzeu. Každý šuplík měl svůj příběh. V jednom jsem našla tátovy staré brýle, v jiném maminčinu sbírku knoflíků, kterou jsem jako dítě tajně třídila podle barev.

A pak přišel moment, kdy jsem si uvědomila, že ten dům už není jejich, ale můj, a že s ním můžu udělat cokoli, i kdyby to mělo znamenat začít úplně od nuly. Nejdřív jsem si myslela, že to zvládnu sama. Samozřejmě, jako vždycky.

Ale když jsem po dvou hodinách bojovala s křovinořezem, který se tvářil, že mě chce zabít, a po dalších dvou jsem zjistila, že jsem vymalovala jen půlku jedné stěny, protože mě bolela ruka, došlo mi, že tohle je nad moje síly.

A tak jsem povolala do boje rodinu i kamarádky. Lenku na třídění věcí, syna na těžké práce a souseda, kterého jsem do té doby znala jen jako „pána s vlčákem“, na opravu plotu.

Koupila jsem si žluté křeslo

A světe, div se, nikdo se netvářil, že je obtěžuji. Naopak. Lenka si užívala, že může vyhazovat, syn byl rád, že může být užitečný, a soused se ukázal jako člověk, který opraví plot, a ještě vám přinese domácí limonádu. Postupně jsem začala dům měnit podle svého.

Vyhodila jsem záclony, které pamatovaly ještě Československo, koupila jsem si žluté křeslo, které by máma určitě neschválila, a na zahradě jsem si udělala koutek s levandulí.

Jak jsem uklízela dům, jako by se uklízel i můj život. A začala jsem si uvědomovat, že začínat před šedesátkou znovu není selhání, ale odvaha. A i když to občas trochu skřípe, jsem spokojená.

Ivana R., 58 let, Plzeň