Od určité chvíle si stále častěji kladu otázku, proč jsem nakonec zůstala sama.

Před časem jsem už překročila padesátku a tak bilancuji svůj život. Nikdy jsem neměla manžela ani děti a pořád žiju v domě, kde jsem vyrůstala s rodiči. Přitom v jiných směrech jsem rozhodně nepropadla.

Mám dobrou práci, finanční jistotu i respekt okolí. Jenže když večer zavřu dveře svého pokoje, zůstává kolem mě ticho, které se nedá ničím zaplnit.

Měla jsem vysoké nároky

Byla jsem jedináček a rodiče mě vychovávali zvláštním způsobem. Na jednu stranu mi dopřávali skoro všechno, na druhou měli jasná pravidla a vysoké nároky. Od malička jsem měla pocit, že musím být ze všech tou nejlepší.

Špatná známka nebo neúspěch pro mě znamenaly téměř katastrofu. Postupně jsem uvěřila tomu, že jsem výjimečná a že si zasloužím něco víc než ostatní. Kluci, kteří se o mě zajímali, mi připadali obyčejní.

V hlavě jsem si vysnila dokonalého muže. Věřila jsem, že jednou přijde někdo, komu budou ostatní ženy závidět a kdo mě bude bezmezně obdivovat.

Na vysoké škole jsem sice pár známostí měla, ale nikdy jsem je nebrala vážně. Staly se pro mě jen krátkou zastávkou před osudovou láskou, o které jsem byla přesvědčená, že na mě čeká.

Pořád jsem to odkládala

Po škole jsem všechnu energii vložila do práce. Dařilo se mi, jen ten vysněný partner stále nikde nebyl. Uklidňovala jsem se tím, že mám ještě čas. Tvrdila jsem sobě i ostatním, že vztahy nejsou to nejdůležitější.

Rodiče se mě časem přestali vyptávat, jen maminka občas poznamenala, že se asi vnoučat nedočká. Mohla jsem bydlet sama, ale zůstávala jsem doma, protože to bylo pohodlné a bezpečné. Roky ubíhaly rychleji, než jsem čekala.

Najednou mi bylo čtyřicet a já pořád opakovala, že hlavní je možnost užívat si života. Až dnes vidím, kolik příležitostí jsem promarnila.

Možná jsem měla méně čekat na dokonalost a více riskovat, i kdyby to znamenalo udělat chyby. Teď mám peníze, práci i upravený život, ale chybí v něm to nejpodstatnější – někdo, s kým bych ho mohla sdílet.

Marta R. (54), Praha