Svérázný soused mi začal dělat naschvály. Prý jen tak, aby byla zábava! Oplatila jsem mu stejně a rozjel se kolotoč, který nešel zastavit. Až jedna obrovská událost dokázal vše změnit. Naše svatba!

Bydlení v obrovském paneláku skýtá mnohá překvapení. Nemyslím jen sousedy, kteří se střídali v bytech čím dál rychleji. Mám na mysli i úplně jiné, zdánlivě nesouvisející události. Například, člověk se nikdy nenudil. Stále bylo co pozorovat!

Na sousedy jsem měla štěstí

Také jsem nemusela nikde nic shánět. U tolika sousedů se našlo všechno, co jsem potřebovala a někdy i víc. Bydleli tu řemeslníci, opraváři i učitelé. Děti měli kamarády, mohly sportovat před domem na hřišti.

Maminky si vzájemně pohlídaly ratolesti a my starší zase radostně vozily kočárky. Občas někdo někoho svezl na nákup a občas jsme si vyměňovaly s ženskými nejen recepty, ale rovnou celé plechy buchet nebo koláčů.

Proč péct jen jeden, když se dají udělat rovnou dva nebo klidně i pět? Oplátkou jsem dostala šišku knedlíku nebo pár vajec od domácích slepiček. Jeden ze sousedů jich totiž měl šest v dětském pokoji! My ostatní se obávali zápachu, ale zbytečně.

Slepičky byly celkem čistotné a soused po nich denně uklízel. Vajíčka měl čisťoučká, jako malovaná. Jejich chuti se nemohlo nic vyrovnat.

Přistěhoval se pěkný švihák

Vyhrožoval, že si pořídí do vany pašíka, ale to naštěstí myslel jen z legrace, aby nás trochu popíchnul. „Už jste viděla toho nového pána ze shora?“ zeptala se mě jedna ze sousedek zvědavě.

Než jsem se stačila přiznat, že o nikom novém nevím, pokračovala skoro nadšeně: „Je moc sympatický. Myslím, že se k nám do domu bude hodit! Taky je samý vtip!“ Byla jsem na toho přistěhovalce zvědavá. Popadla jsem čerstvě upečený štrúdl a šla ho přivítat.

Hned mi padnul do oka! Byl to švihák. Takový ten typ, co si nenechá nic líbit, ale s každým umí vyjít. Alespoň jsem si to tehdy myslela. Já mu asi moc sympatický nebyla: „No, děkuji za štrúdl, ale co za to budete chtít? Informace o sobě nepodávám! Budu si hrát na tajemného…“ řekl skoro drze a přibouchnul mi dveře před nosem.

Dělali jsme si malé naschvály

Ráno jsem našla přede dveřmi kytku růží. Šla jsem mu poděkovat, ale on na mě koukal nechápavě. Prý mi nic neposlal, asi jsem se spletla! Nevěřila jsem mu a tak mu, na oplátku, hodila do schránky los.

Zalepila jsem ho do obálky a připsala k němu, aby si setřel výhru! Byl to jen takový ten obyčejný za dvacku. Myslela jsem, že mu dělá radost! Neuplynulo ani pár hodin a už tu byla odpověď. Polovina výhry! Pytel těžký minimálně kilogram a v něm samé koruny.

Na něm špendlíkem připíchnutý vzkaz: „Něco si kupte. Třeba kožich!“ Měla jsem se smát, ale naštvalo mě to. Ten chlap si ze mě dělá vyloženě blázny! To nemohu jen tak nechat… Sedla jsem k internetu a jen tak prohlížela všechny stránky, co mi naskočily.

Hledala jsem inspiraci. Nějaký malý trest pro souseda.

Bála jsem se, co mi poslal

Nakonec mě napadlo, že mu pozvu maséra. Nabízel služby přímo doma. Lehátko si nosil složené přes rameno a vypadal dost od rány, podle fotografie. „To je ono! Pěkně drzouna polechtá po páteři!“ těšila jsem se škodolibě a bez váhání zaplatila pět stovek.

Za tu legraci mi to stálo! Jenže, odplata na sebe nenechala dlouho čekat. „Balíček pro paní Esmeraldu!“ ozvalo se za dveřmi. Pošťák mi strkal do ruky jakousi krabici a nechtěl si nechat vymluvit, že nejsem Esmeralda, ale jen Eva. „E jako E, to máte jedno.

Hlavně že souhlasí adresa!“ mávnul rukou a byl pryč. Ani diškreci jsem mu nestihla dát! S malou dušičkou jsem krabici otevřela. Už by mě snad nepřekvapila ani nějaká podomácku vyrobená bomba!

Za odměnu dostal pusu

Místo trhaviny na mě čekaly šaty. Divadelní kostým Esmeraldy! Velikost mi pasovala tak jsem se do šatů ze zvědavosti oblékla. Jakoby měl soused nějaký radar, protože mi zavolal do okna: „Tak co, jsou vám?“ Vykoukla jsem a nestačila se divit.

Soused stál pod oknem v kostýmu Quasimoda. Dokonce ani hrb mu nechyběl! Tentokrát jsem dokázala jeho vtip ocenit. Seběhla jsem dolů a dala tomu filutovi pusu.

Jen na tvář, samozřejmě… No, teď už jsme jako ti hrdinové z románu od Viktora Huga, co?“ zeptal se potěšeně a sevřel mě v náručí. Najednou mi bylo tak dobře!

Na svatbu nám nikdo nepřišel

Ani mě nenapadlo, že se vlastně neznáme. Vůbec nic jsem o sousedovi nevěděla! Vlastně ani jak se jmenuje, protože cedulka na zvonku i dveřích byla stále prázdná. Bylo mi to jedno. Toužila jsem po jediném. Aby už mě nikdy nepustil!

Po chvíli se mě, jakoby nic, zeptal: „A co kdybychom se, Evičko, vzali? Klapalo by nám to báječně, co říkáš!“ Ani jsem ho nenapomenula, že mi tyká. Přece nebudu hrbáčovi nadávat! A tak jsme se vzali. Sousedé mysleli, že je to nějaký vtip. Na svatbu nepřišli.

Ale když dostali výslužku, uvěřili. Na svatební cestu jsme jeli do Paříže. Podívat se na hrob slavného spisovatele. To on přece za všechno mohl! Kdyby nenapsal román, kdo ví, zda by byla nějaká svatba…

Eva T., 64 let, Liberec