Moje maminka zemřela krátce poté, co se nám narodila mladší dcera Lucinka. Táta zůstal sám, ale musím říct, že jsem ho nijak zvlášť nelitovala.

Když jsem byla starší, máma se mi přiznala, že ho, jak se říká, rozvedla. Přišla do jiného stavu, on se svou ženou žádné děti neměl, takže se jí to povedlo poměrně snadno.

Nenapadlo jí, že když se s ním dala tak snadno dohromady, může o něj stejně snadno přijít. Naplno jí to došlo až po tátově druhé nevěře. Dokázala ho sice přimět, aby s ní zůstal, ale nedokázala ho změnit. Takže jí léta zahýbal a ona se tím trápila.

Když jsem to pochopila, oba v mých očích hodně klesli. Táta ale víc. Říkala jsem si, že by se mohl snažit aspoň kvůli mně. Jenže on byl přímo ukázkový sobec a taky zbabělec. Máminu nemoc odmítl brát na vědomí, choval se jako malé dítě.

Po její smrti se ale rychle oklepal. Nelíbilo se mi to, ale byl to můj táta. A své vnučky zbožňoval, takže jsme se vídali celkem často. V holkách se viděl, sliboval jim, jak se postará, až půjdou na školu, že s ním můžou počítat.

Nezačala jsem ho kvůli tomu milovat, pořád jsem před sebou viděla utrápenou mámu, ale dokázala jsem se k němu chovat jako k tátovi.

Musela jsem se o něj postarat

Starší Líza byla ve třeťáku, když se táta začal chovat malinko divně. Nejdřív jsme to s manželem brali tak, že prostě dědkovatí.

Jenže když jsme s ním zašli k doktorovi, ukázalo se, že je za tím začínající alzheimer. Mohli bychom mu najít ústav, ale krev není voda. Starat se o něj bylo náročné, ale střídali jsme se a dělali všechno pro to, aby mohl co nejdéle zůstat doma.

Nevím, jestli to bylo štěstí nebo neštěstí, každopádně nemoc postupovala rychle. V ústavu ale strávil jen poslední dva měsíce. I tak byla smrt úlevou nejenom pro něj, ale i pro nás. Vím, zní to ošklivě, ale prostě to tak bylo.

Stejně ošklivě může vypadat, že jsem věděla, že nám dědictví po něm pomůže. Manžel přišel před časem o práci a do rezerv jsme museli sáhnout tak hluboko, že žádné rezervy už nebyly.

Bez pomoci, kterou dědictví představovalo, bychom jen těžko zvládli splácet hypotéku na byt a holky by se mohly s vysokou taky rozloučit, pokud by si nedokázaly samy vydělat. Proto jsem málem omdlela, když nám právník oznámil, že táta dvě třetiny svého majetku odkázal své starší dceři.

Jaké starší dceři? V životě jsem neslyšela, že bych měla sestru. Ale nějaká tu zjevně byla a s vypořádáním se muselo počkat, až se objeví.

Neznala jsem ji a nesnášela jsem ji

U nás doma zavládla chmurná nálada. „Co budeme dělat?,“ ptala jsem se bezradně manžela. „Nemáme na to, abychom ji z domku vyplatili. A ta třetina z peněz, co po tátovi zůstaly, je jako nic. Navíc nás může pěkně odrbat, když bude vědět, jak na to.

Sestřička…“ Čím déle jsem to s mužem probírala, tím větší vztek jsem na svou neznámou sestru měla. Ani jsem nestála o to, se s ní seznámit.

Vědomí, že máma nebyla první, s kým táta svou ženu podváděl, mi lámalo srdce kvůli tomu, že si právě tohle máma celý život vyčítala. A jaká asi mohla moje sestra být?

Táta si ji určitě udělal s nějakou lehkomyslnou potvorou, která si uměla dobře spočítat, že jí bez něj bude líp. Nejspíš na ni sentimentálně vzpomínal a kvůli tomu té neznámé dcerunce odkázal víc než mně. Mně, která se o něj starala až do konce.

A on se na nás a své vnučky vykašlal. Nenáviděla jsem ho i s neznámou sestrou.

Nechtěla jsem tam jít

V den, kdy jsme se měly setkat u notáře, jsem už od rána cítila nevýslovnou hořkost. Kdyby to šlo, poslala bych tam manžela. Nakonec jsem ale šla. Už jsem věděla, že sestra se jmenuje Karla a žije v Praze. Sotva jsem ji spatřila, můj vztek ještě vzrostl.

Dokonale upravená, hubená a blonďatá, navíc se nezdálo, že by potřebovala nějakou finanční pomoc. Ještě že mě nechtěla objímat. Ujala se slova dřív, než stačil právník vůbec začít. „Myslím, že to není jednoduché pro mě ani pro vás,“ otočila se ke mně.

„Otce jsem vůbec neznala, moje máma si našla přítele, když mi byl rok. Rychle se vzali a pro mě byl vždycky táta on, i když mi později řekli, že můj biologický otec je jiný.

Nikdy mě nenapadlo ho hledat, bylo mi jasné, že nestojí za to, abych se s ním seznamovala. Taky by mě ani nenapadlo chtít po něm něco dědit. Mám se dobře a nepotřebuji připravovat o peníze sestru. Co mě mrzí, je to, že jsem o vás až doteď nevěděla. Žádné sourozence nemám a byla bych moc ráda, kdybychom se mohly lépe poznat.“

Nevěřila bych, že to tak dopadne

V průběhu její řeči se mi ohromně ulevilo, ale taky jsem se začala stydět. V duchu jsem ze své sestry udělala vypočítavou potvoru a zatím byla skvělá. Nevěděla jsem, co říct. Rozplakala jsem se, a když jsem se trochu uklidnila, poděkovala jsem jí.

Naštěstí Karla nezdědila nic z tátovy povahy, a protože jí nevchovával a ona vyrůstala v solidním prostředí, stala se z ní báječná, velkorysá žena. Díky tomu mám teď úžasnou spřízněnou duši a moje rodina se zase postavila na nohy.

V duchu za ni svému otci mohu jenom děkovat, i když to byl jinak nesolidní člověk.

Alice (58), Poděbrady