Dodnes mám při vzpomínce na to odhalení pravdy tísnivé pocity.

Na hřbitov v našem městečku jsem chodívala pravidelně každou sobotu. Navštěvovala jsem tam hroby svých rodičů a někdy mě doprovázel i manžel. Když jsem před pěti lety zůstala sama, začala jsem na své zesnulé blízké vzpomínat ještě častěji.

Na pozdrav neodpověděl

Byl chladný a deštivý podzimní den, když jsem zamířila do zadní části hřbitova, kde odpočívali moji nejbližší. Počasí zřejmě většinu návštěvníků odradilo a blížil se večer, takže jsem cestou potkala jen málo lidí.

Nedaleko hrobů, ke kterým jsem šla, jsem si všimla staršího muže s neupravenými vousy. Velice pečlivě čistil kamennou náhrobní desku. Pozdravila jsem ho, ale muž nijak nereagoval. Napadlo mě, že je buď nevychovaný, nebo špatně slyší.

Potom jsem si všimla pracovních montérek a usoudila, že půjde nejspíš o zaměstnance hřbitova, možná přímo o hrobníka. Když jsem se po návštěvě svých blízkých vracela, zahlédla jsem ho u dalšího hrobu. Znovu jsem ho slušně pozdravila, ale ani tentokrát se na mě nepodíval.

Měla jsem nepříjemný pocit

O několik dní později jsem přišla na hřbitov znovu, přibližně ve stejnou dobu. K mému překvapení tam muž opět pracoval u stejných dvou hrobů. Při průchodu kolem něj jsem ze zvyku pozdravila, aniž bych čekala jakoukoli reakci.

Tentokrát se však narovnal, lehce kývl hlavou a začal ke mně něco říkat. Jeho slovům jsem skoro nerozuměla, zachytila jsem jen několik útržků. Kvůli šeru jsem mu neviděla pořádně do obličeje, ale všimla jsem si jeho nezdravě bledé tváře.

Bylo mi to nepříjemné a nevěděla jsem, jak na jeho řeči reagovat. Naštěstí přestal mluvit, jako by vycítil moje rozpaky. Znovu se sklonil k práci. Celé setkání ve mně zanechalo nepříjemný pocit.

Při odchodu jsem proto zvolila jinou cestu, abych se s ním nemusela znovu setkat. Začínala jsem pochybovat, jestli je skutečně hrobníkem. Proč by jinak opakovaně upravoval dvě stejná místa?

Poznala jsem tu tvář!

Na podivného muže jsem potom příliš nemyslela. Vybavila jsem si ho až při další sobotní návštěvě hřbitova. Tentokrát jsem přišla kolem poledne, svítilo slunce, ale vzduch byl mrazivý. Když jsem u zmíněných hrobů nikoho nespatřila, pocítila jsem úlevu.

U hrobů rodičů a manžela jsem se jako vždy v duchu podělila o novinky ze svého života. Cestou zpět mě však přemohla zvědavost a zamířila jsem k náhrobkům, které muž tak svědomitě čistil.

Prohlížela jsem si fotografie zesnulých, když jsem najednou strnula hrůzou. Na jedné z nich byl zachycen právě ten muž, kterého jsem pokládala za hrobníka! Dlouho jsem na snímek nevěřícně hleděla. Jeho tvář jsem přece poznávala.

Mohlo jít snad o jeho příbuzného? Vzápětí mě napadlo něco ještě děsivějšího. Datum úmrtí na desce ukazovalo, že zemřel už před dvaceti lety – a datum jeho smrti se shodovalo s letošním datem, kdy jsem ho viděla poprvé.

Vysvětlení mě zdrtilo

Nedaleko stála žena, která si všimla mého podivného chování, a zeptala se, co mě na náhrobku tak zaujalo. Odpověděla jsem, že mě zajímá příběh zdejší rodiny. Paní se rozpovídala a vysvětlila mi, že muž zahynul při dopravní nehodě.

V sousedním hrobě spočívala jeho bývalá přítelkyně, s níž žil po rozvodu. Ztrátu milovaného člověka údajně nedokázala překonat a nakonec si sama vzala život.

Naštěstí se žena dál nevyptávala. Jen těžko bych jí vysvětlovala, že jsem se v posledních dnech dvakrát setkala s někým, kdo už dávno nežil.

Dodnes mi při vzpomínce na tuto událost přeběhne mráz po zádech. Jedno ale vím jistě: nebyl to sen ani výplod mé představivosti. To, co jsem tehdy viděla, se skutečně stalo!

Marcela N., (61), Vysočina