Všichni v domě spali, zloděj by nás vykradl, kdyby ho nevyděsil obličej za oknem. Stále přemýšlíme, kdo to jen mohl být…

O našem domě se od nepaměti vyprávělo, že jej chrání jeho první majitelka. Byla to naše praprateta Žofie, které dům kdysi dávno postavil její muž. Ten krátce nato zemřel ve válce. Žofie, která měla malé dítě, se z toho pomátla a skočila z nedaleké skály.

Její dítě pak vychovali sousedé. Ovšem duch nešťastné Žofie neodešel, prý ho v domě vídalo mnoho místních… Moje babička často zapalovala za Žofii svíčku, aby praprateta věděla, že jsme na ni nezapomněli. Moje matka už té legendě nevěřila a já už teprve ne.

I když mi moje děti v době, kdy byly ještě hodně malé, tvrdily, že v domě i kolem něj viděly po setmění chodit cizí paní, brala jsem to jejich vyprávění s velkou rezervou.

Má jen bujnou fantazii?

Před rokem mi ale moje vnučka Amálka řekla, že se na ni v noci dívala, jak spí, nějaká cizí paní. Když se Amálka probudila a uviděla ji, usmála se prý a šla pryč. No, děti mají bujnou fantazii.

Amálce bylo pět a dokázala si vymýšlet neskutečné věci. Dokonce tvrdila, že máme v kůlně skřítka a černou slepici, které svítí oči. Její fantazie nezná hranic, doufáme, že ji to jednou přejde.

Třásl se hrůzou

Koncem loňských prázdnin jsem byla v našem domě sama s vnoučaty. Manžel měl noční, chodil na brigádu na vrátnici hlídat. Tohle si musel někdo vyčíhat. I když jsem pečlivě zamkla venkovní dveře, dostal se k nám zloděj zadním oknem, které nedovíralo.

I to musel vědět. Alespoň si to myslím. Mívám lehké spaní, ale on chodil tak tiše po našem domě, že ani já jsem nic neslyšela. Až najednou… hrozný řev se ozval z obývacího pokoje a vzápětí jsem slyšela, jak se sype sklo.

Vyskočila jsem z postele, vnoučata taky, chytla jsem nůžky, které jsem měla v šuplíku v ložnici, a opatrně se plížila za tím zvukem.

Prosklené dveře na terasu byly rozražené a já viděla, jak temná postava běží po zahradě, zakopává, válí se na zemi, zvedá se a zase běží. A pak jako by ji zase někdo podrazil nohy „Zloděj!“ křičela jsem jako na lesy.

Z vedlejšího domu vyběhl soused se synem – a toho lumpa chytili. Policie přijela brzy, zlodějíčka poznali. Prý to je známá firma z okolí. Kdo mu dal na nás tip, to ale neřekl.

Možná si nás prostě jen vysledoval. Jak jsme se ale druhý den dozvěděli, na služebně se třásl hrůzou a stále dokola opakoval, že viděl ducha.

Koho viděl?

Když chodil po domě a loupil, najednou se prý podíval do okna. Na skle byla přilepená tvář nějaké ženy, která se na něj strašlivě šklebila. Pak zmizela a on ucítil chladný dotyk na rameni. Propadl panice a začal utíkat. A dál už jsem to znala.

Zda to byla pravda, nebo ten lump měl nějaké zrakové mámení, to se nedozvíme, podstatné je, že nic neukradl. V tom zmatku svůj lup nechal v obýváku. Co se ale týče pověsti o naší prapratetě Žofii, ta znovu ožila. Našemu domu od té doby sousedé říkají U Žofie!

Alice (64), severní Čechy