Pochopila jsem znamení, které jsem dostala a změnilo to můj život.

Vzala jsem si muže o generaci staršího. Moji známí mě varovali, že jednou zůstanu sama. Věděla jsem to, ale věřila jsem ve šťastný osud. Dlouho to tak vycházelo, o to víc nečekaný byl konec. Můj manžel zemřel jednoho dne na infarkt. Bylo mu necelých šedesát let.

Modlitby nepomáhaly

Od dob dospívání jsem měla zájem o ezoteriku a nadpřirozené jevy. Patřilo k tomu přesvědčení, že každý z nás máme svého osobního strážného anděla. Nikdy jsem toho svého sice neviděla, ale věřila jsem, že existuje a dohlíží na mě.

Po smrti manžela jsem si připadala na světě sama. Jediný syn studoval v zahraničí, rodiče jsem už neměla. Chtěla jsem najít někoho, kdo by znovu vnesl světlo do mého života.

Modlila jsem se proto ke svému strážnému andělovi, aby mi pomohl a já našla muže, který mě bude mít rád. Výsledky však nepřicházely. Říkala jsem si, že nejspíš ještě nenastal ten pravý čas.

Dál jsem věřila, i když se pár měsíců nic nedělo. Trpělivost byla vždy mou silnou stránkou, trochu jsem se ale přece jen bála samoty.

Jednu neděli to na mě dolehlo tak, že jsem nedokázala usnout a většinu noci jsem proplakala. Usnula jsem až k ránu a zdál se mi velmi intenzivní sen, ze kterého jsem se probudila celá zmatená.

Zdál se mi zvláštní sen

To, co se ve snu odehrálo, mi připadalo jako krásná pohádka. Kráčela jsem městem a v jedné postranní uličce proti mně vystoupila podivná postava. Měla krásnou tvář, byla oblečena v bílém a vyzařovalo z ní nazlátlé světlo.

Pochopila jsem, že jsem potkala svého strážného anděla. Pokynul mi rukou, abych ho následovala. Poznávala jsem místa v centru města, která jsem měla ráda. Anděl plul ve vzduchu přede mnou, potom se zastavil před jednou místní čajovnou, kam jsem občas chodila.

Ukázal rukou dovnitř a několikrát to zopakoval. Potom se začal pomalu ztrácet a já zůstala před čajovnou sama. A pak jsem se vzbudila. Měla jsem rozporuplné pocity.

Přemýšlela jsem, jestli se jednalo o nějaké znamení nebo to byl prostě jen takový sen, který vyjadřoval nějaké moje podvědomé přání. Rozhodla jsem se, že ještě téhož dne čajovnu navštívím po cestě z práce.

Tak jsem i udělala, seděla jsem tam asi hodinu, ale nic se nestalo. Řekla jsem si, že na nějaký případný zázrak nejspíš příliš spěchám. Nebyla jsem z toho ale smutná, najednou jsem věřila, že se můj život brzy obrátí k lepšímu.

Věděla jsem, že je to on!

Začala jsem do té čajovny chodit pravidelně. Věřila jsem, že mi můj strážný anděl skutečně dal znamení. Ani další den nepřinesl změnu. Přišel víkend. V sobotu se hodně ochladilo a foukal nepříjemný vítr. O to útulněji čajovna působila.

Seděla jsem a popíjela zelený čaj, když můj pohled spontánně zabloudil ke vchodovým dveřím. Právě v tu chvíli vešel dovnitř muž zhruba mého věku. Jakmile se naše oči setkaly, měla jsem pocit, že se dívám na někoho hodně blízkého.

Muž se na mě usmál, přišel ke stolku a zeptal se, zda si smí přisednout. Dali jsme se do řeči. Představil se  jako Daniel a řekl zvláštní věc: prý ani neměl v úmyslu do čajovny jít, ale nějaký vnitřní hlas ho přesvědčil, ať to udělá.

Za chvíli jsme si povídali, jako bychom se znali léta.Z čajovny jsme pak odešli spolu na procházku. Vůbec nám nevadilo, že drobně prší. Když jsme vycházeli ven z čajovny, ohlédla jsem se a spatřila na chvíli stejnou bytost jako v onom snu. Danielovi jsem o svém andělovi řekla až v náš svatební den…

Olga N., (55), Brno