Nikdy bych nevěřila, že mě může ovládat tak malá věc, jako je mobil. Ale ovládal. Každý večer jsem si říkala, že si jen na chvilku projedu zprávy, sociální sítě a pár videí. A najednou byla půlnoc.

Ráno jsem byla unavená, podrážděná a měla pocit, že mi život protéká mezi prsty. Zlom přišel loni v létě, když jsem si uvědomila, že si nepamatuju, o čem jsme se s manželem večer bavili.

Protože jsem u toho pořád koukala do telefonu. A on se jen smutně usmál: „Víš, že s tebou poslední dobou mluví spíš ten mobil než já?“ To mě zasáhlo na nejcitlivějším místě. Věděla jsem totiž, že manžel má pravdu.

První dny byly hrozné

A tak jsem si dala odvážnou výzvu. Každý večer po osmé mobil odložím. Ne do kapsy, ne vedle sebe, ale do šuplíku v kuchyni. Nebudu vám lhát, první dny byly hrozné. Ruka mi po telefonu sahala automaticky. Hlava vymýšlela důvody, proč ho potřebuju.

Ale vydržela jsem, i když to chvílemi bylo skutečně těžké. A pak se začaly dít zvláštní věci. Najednou jsem slyšela ticho. Ne to nepříjemné, ale to uklidňující, které jsem roky neslyšela.

Tančila jsem po obýváku

Začala jsem si večer číst. Ne tři stránky, ale celé kapitoly. S manželem jsme si začali povídat, o obyčejných věcech, o plánech, o tom, co nás těší. Dokonce jsme vytáhli staré deskovky, které jsme před lety hrávali s dětmi.

A smáli jsme se tak, že jsem se musela držet za břicho. Jednou večer jsem si sedla na balkon jen s dekou a čajem. A zjistila jsem, že jsem roky neviděla západ slunce, přestože ho máme přímo před okny.

Jindy jsem si pustila hudbu, kterou jsem milovala jako dvacítka. A tančila jsem po obýváku, až se náš pes Max tvářil, že jsem se zbláznila. A to nejhezčí? Začala jsem si víc všímat lidí kolem sebe.

Večery jsou moje

Dcera mi jednou řekla: „Mami, ty jsi poslední dobou nějaká… přítomná.“ A já věděla, že má pravdu. Neříkám, že jsem mobil přestala používat. Ale večery jsou moje.

A díky tomu mám pocit, že jsem si vzala zpátky kus života, který jsem nevědomky odevzdala obrazovce.

Lenka M., 61 let, Kroměříž