Rok jsem se bála řídit. Po nehodě na křižovatce jsem skončila v nemocnici a pak jsem se nemohla ani podívat na volant, aniž by se mi rozklepaly ruce.

Lékaři říkali, že jsem měla veliké štěstí. Jenže já jsem to tak necítila. Každý zvuk brzd mi připomínal ten okamžik, kdy jsem viděla světla auta, která se ke mně řítila. Moje auto jsme tedy nechali stát v garáži. Manžel Pavel mě každý den vozil do práce, na nákupy, dokonce i k holiči.

Tvrdila jsem, že mi to vyhovuje, ale uvnitř duše mě to hrozně sžíralo. Byla jsem závislá na druhých a připadala si slabá. Dcera mi říkala, že časem ten strach odezní, ale mně se zdálo, že se spíš usazuje hlouběji a hlouběji.

Svíral se mi žaludek

Zlom přišel nečekaně. Jednoho dne mi volala kamarádka Alena, že její maminku odvezli do nemocnice a ona potřebuje, abych jí přivezla věci. „Je to jen kousek,“ řekla.

„A já fakt nemůžu.“ Stála jsem v garáži, dívala se na naše auto a cítila, jak se mi svírá žaludek. Ale zároveň jsem věděla, že Alena by pro mě udělala totéž. Sedla jsem si za volant.

Klíčky se mi třásly v ruce, ale otočila jsem jimi. Prvních pár metrů jsem jela krokem. Každé auto v protisměru mi připadalo příliš blízko.

Ale dýchala jsem zhluboka a opakovala si, že to zvládnu. Když jsem dojela k nemocnici, měla jsem pocit, že jsem uběhla maraton. Ale byla jsem tam. Sama, bez Pavla, který byl v právě v práci, bez berliček.

Má malá cesta bylo vlastně velké vítězství

Alena mě objala tak pevně, až mě to dojalo. „Vidíš,“ řekla, „pořád to umíš.“ A já si uvědomila, že moje kamarádka má pravdu. Ten den jsem se poprvé po roce cítila zase jako já. Od té chvíle jsem začala jezdit častěji.

Ne daleko, ne v hustém provozu, ale postupně. Každá malá cesta byla velkým vítězstvím. A jednoho rána jsem se přistihla, že se na jízdu dokonce těším. Strach nezmizel úplně, ale stal se z něj spíš respekt, a už mě nedrží pod krkem.

A to je pro mě obrovská úleva. Dnes už vím, že skutečná odvaha nevypadá jako velká gesta, ale jako ten úplně první malý krok, který uděláme i se strachem v zádech.

Jsem zase samostatná

Moje cesta zpátky za volant nebyla rychlá ani dokonalá, ale byla moje a každým kilometrem jsem si brala zpět kousek sebe.

A možná právě proto si teď každé obyčejné dojetí z bodu A do bodu B vážím víc než kdy dřív. Navíc jsem konečně samostatná a nemusím se spoléhat na manžela vždy, když potřebuji dojet na větší nákup.

Jana V., 66 let, Ostrava