Že se ve svých čtyřiceti letech stanu jednou z figurek zamilovaného trojúhelníku, mě nenapadlo ani v nejabsurdnějším snu. Ale takový už je holt život…
Nadřízený nás s Olinou sjel přísným pohledem. Nedivila jsem se. Chovaly jsme se jako školačky. Celou dobu porady jsme si šeptaly a přihlouple se usmívaly. Být na jeho místě, taky bych se naštvala. Pro naše švitoření však existoval důvod.
A tím důvodem byl můj nový objekt lásky, šarmantní kolega z obchodního oddělení Franta. „Tak co, už jste spolu někam pokročili?“ zeptala se mě Olina dychtivě, když porada skončila a my jsme se vyřítily v hloučku na chodbu.
Přikývla jsem a blaženě se při vzpomínce na předešlý večer usmála. „Po večeři jsem ho pozvala k sobě, a hádej co? Zůstal až do rána!“ Olinina reakce mě zarazila. Místo toho, aby se radovala se mnou, zatvářila se tak nějak podivně.
„Že by opravdu žárlila?“ prolítlo mi hlavou, protože jsem si vzpomněla, že si na Frantu zpočátku taky dělala zálusk. Dokonce ho i několikrát zvala na rande. Ale marně. Frantovi jsem totiž do oka padla já.
Na moje bláznivé úvahy ohledně Olininy reakce v tu chvíli už ale naštěstí nebyl čas, jelikož se na protějším konci chodby objevil Franta a mávl na mě. Rychle jsem se s Olinou rozloučila a zamířila ke své lásce.
Červíček pochybností
„Co je s tebou? Celou dobu jsi duchem nepřítomná a vůbec neposloucháš, co ti tu povídám.“ Hlas mé sestry Kamily, který mě vytrhl z myšlenek, zněl právem trochu vyčítavě. „Ále,“ mávla jsem rukou. „Tak ven s tím,“ řekla nekompromisně sestra.
„Co tě trápí?“ Postupně jsem jí začala vyprávět, co se událo v několika uplynulých dnech. Přistihla jsem totiž Olinu, a nejednou, jak poletuje kolem Franty. V kuchyňce s ním tokala, když si vařila kávu, a několikrát jsem je viděla i na dvorečku.
Vždy stáli v těsné blízkosti vedle sebe, kouřili a vášnivě o něčem diskutovali. „Připomínalo to mileneckou hádku,“ dodala jsem a povzdychla jsem si. „Koukám, že tvoje fantazie jede na plné obrátky,“ utrousila trochu posměšně sestra.
Podívala jsem se na ni s kamenným výrazem. „Nefantazíruju. Opravdu ne. Pořád ho tak nějak ohmatávala a laškovně se usmívala. Přece víš, že po něm, když k nám do firmy nastoupil, taky pokukovala. Třeba se mu začala líbit…“ Sestra můj slovní vodopád přerušila.
„Pokud v tom chceš mít jasno, tak se na to Franty zeptej přímo. Těmahle spekulacemi ubližuješ akorát sama sobě.“
Měli spolu poměr
Sestra měla pravdu. Moje úvahy mi nedaly spát. V hlavě mi pořád šrotovalo, co má Olina za lubem, jestli za mými zády Frantu neuhání, a jestli mezi nimi třeba něco není nebo nebylo… Nakonec jsem se jednoho večera rozhodla udělat tomu všemu přítrž.
Oblékla jsem se a rozjela se k Frantovi domů. Zrovna jsem vystupovala z autobusu, když jsem si všimla Oliny, která se vynořila zpoza rohu. Když mě uviděla, na okamžik se zarazila. Pak ale nasadila medový úsměv a zamířila ke mně.
„Ahoj, Péťo, co ty tady?“ zeptala se jakoby nic. „Jdu za Frantou. Co tu děláš ty?“ Olina sebou nervózně zašila, načež mi vyklopila, že byla zrovna u Franty. Pak se otočila na podpatku a rychle zmizela. Zůstala jsem stát jako opařená.
„Co tam jako dělala?“ ptala jsem se sama sebe. „Tohle mi bude muset vysvětlit. Vytáček už bylo dost!“ hartusila jsem, když jsem nepřetržitě mačkala Frantův zvonek. „Ahoj,“ přivítal mě s nervózním úsměvem Franta. „Čau,“ odsekla jsem poněkud vztekle.
„Stalo se něco?“ zeptal se a pomohl mi svléknout kabát. Prudce jsem se otočila. „To bys mi měl říct spíš ty, ne?“ Překvapeně povytáhl obočí. „Co u tebe pohledávala Olina?“ Franta náhle vypadal jako zpráskaný pes. „Pojď se posadit.
Naliju ti víno a všechno ti povím.“ Mlčky jsem ho následovala do kuchyně. Franta nám oběma nalil víno do skleniček a pak se posadil ke stolu naproti mně. „Víš…“ začal ze sebe pomalu soukat, „… já jsem s Olinou něco měl.“ Čekala jsem mnoho, ale tohle ne.
„Děláš si srandu?“ zeptala jsem se nevěřícně. Zakroutil hlavou. „Stalo se to předtím, než jsme se dali dohromady my dva. Šlo o jednorázový úlet. Byla to hloupost.
Jenže Olina za mnou poslední dobou pořád chodí a vyhrožuje mi, že ti to poví, když se s tebou nerozejdu.“ Pomalu mi začalo všechno docházet. Frantova odtažitost v posledních dnech konečně dávala smysl. Olina mu dala nůž na krk a on nevěděl, co má dělat.
„Pochop,“ pokračoval a vzal mě za ruku. „Miluju tě a nechci o tebe přijít. Udělal jsem velkou chybu. Moc se omlouvám.“ Pohlédla jsem do jeho vřelých, upřímných očí a věděla jsem, že mi nelže.
„Taky tě miluju,“ řekla jsem měkce, protože zlost, která mě až doposud svírala, byla náhle pryč.
Sladké „vítězství“
U Franty jsem zůstala přes noc. Druhý den jsme nakráčeli do práce ruku v ruce. Kolegové, kteří už něco větřili, se jen pousmáli, ostatní byli trochu překvapení. Mě však zajímalo, jak se bude tvářit Olina. Jakmile nás uviděla, zkoprněla a spadla jí čelist.
Zamumlala „ahoj“ a odplížila se pryč. „Dobře jí tak,“ pomyslela jsem si. Pak jsem Frantu políbila, popřála mu hezký den a zaplula do své kanceláře.
Petra B. (40), Čáslav