Byl jako kalamita. Když si k nám dcera přivedla nového přítele a oznámila, že u nás bude bydlet, byli jsme v šoku. Jeho tempo bylo zběsilé. Rychle „vyluxoval“ celý dům.

Celý život jsme žili šťastně ve třech. Tedy já, manžel a naše jediná dcera. Naše dcera – Andrea- byla velice chytré děvče. Avšak nebyla příliš hezká, a tak neměla tolik nápadníků.

Možná proto, když se nějaký našel, přehlížela jeho chyby a viděla v něm novodobého boha. Jeden takový nikoliv bůh, ale bohém se nakonec opravdu našel. Andrea měla rozjetou dobrou kariéru ve výborné práci jejích snů.

Byla však neustále pohlcená samotou, tak bydlela prozatím stále u nás. Ve volném čase chodila se svými kamarádkami na víno do luxusního, pražského baru. Kde si jí později vyhlídl i místní povaleč Karel.

Na očích měla růžové brýle

Nejdříve nám Andrea Karla vychválila do nebes. Měli jsme za ní radost, zdálo se, že její nový vyvolený je opravdu kus a chlap do života. Andrea měla růžové brýle a opět přehlížela negativa.

Celá štěstím bez sebe nám ho po měsíci přivedla domů a že budou spolu bydlet v její části bytu. Karel se zdál, že by mohl být fajn člověk, tvářil se mile a velmi přátelsky. Byl to obyčejný, jednodušší muž, jako by z hospody vypadl.

Hned na pohled bylo jasné, že má rád hodně jídla. Nebyli jsme nikterak proti, náš byt byl velký a chtěli jsme mít naší jedinou dceru u sebe. Jenže to jsme netušili, že nás nakonec nový přírůstek naopak rozhádá. První dva měsíce se přetvařoval.

Měl potřebu se vychloubat, jak mnoho má peněz, ale vlastně jsme nikdy neviděli, že by něco doopravdy koupil. Pak už to začalo být vážnější. Začali jsme si všímat, že Andrea není téměř vůbec doma, zato Karel pořád. Začali jsme mít podezření, jestli má chlapec vůbec nějakou práci.

Byl to povaleč a pracovní lempl

Zeptali jsme se tedy rovnou naší dcery. Zdála se být dotčena,že podezíráme jejího vyvoleného a po dlouhém vyzvídání jsme zjistili, že Karel velkolepě odešel z práce, údajně za lepší. Měsíce stále rychleji ubíhaly a situace se zhoršovala.

Karel se neustále válel doma u televize a nic nedělal. Z lednice nám začaly mizet věci ve velkém. Mladí neměli ve své lednici už nic. Dokonce i jídlo, které jsme měli s manželem na týden, zmizelo během dne. Tím to ale nekončilo. Začaly nám mizet věci ve velkém.

Jakmile jsme nakoupili, vše během noci bylo k nenalezení. S manželem jsme už začali být naštvaní a podrážděni. Nikdo se nás ani nezeptal… A tak jsme jednoho dne vešli do jejich části domu si to vyříkat. A tam jsme se nestačili divit!

Nepoznávali jsme svůj dům

Karel tam ležel na gauči a všude byl neuvěřitelný nepořádek. Nezdálo se, že by vůbec pracoval. Dcera zrovna vyndavala svůj velký nákup do lednice. Na stole se povalovaly talíře, kde byly nedojedené zbytky jídla, které byly původně mé a manžela.

Vzteky bez sebe jsem začala řvát. Proč si bez zeptání berou cizí věci? Bylo do očí bijící, že Karel je lenoch, který se jen válí doma a všechno sní. Andrea však, zaslepená láskou, začala Karla ospravedlňovat a agresivně bránit.

Usmyslela si, že je její přítel velká chudinka a že má prostě jen momentálně těžké období. A nás osočila, že jsme bezcitní, lakomí a nepřejícní. Nechápala jsem jí. Nedokázala si připustit, že jí její velká láska jen neuvěřitelně a drze využívá.

Uražena nám práskla dveřmi před nosem a za několik týdnů se kamsi s Karlem odstěhovala.

Život ji uštědřil drsnou lekci

Léta mi Andrea neodpovídala na esemesky ani na emailové zprávy. Neměli jsme o ní žádné informace a jen jsme doufali, že je v pořádku a šťastná.

Po dlouhých pěti letech se naše dcera znenadání objevila s provinilým pohledem a s velkým těhotenským bříškem u našich dveří. Měli jsme velkou radost, že za námi přišla. Bylo to radostné shledání! Na dceři bylo také vidět, že se jí ulevilo a že nás vidí ráda.

Svěřila se nám se svojí momentální situací a litovala, že byla tak zaslepená. Karel nikdy práci nenašel a v podstatě ani nehledal, bral si samovolně peníze z jejího účtu a utrácel je po hospodách a dalších, ještě horších, podnicích.

Oči jí otevřela až chvíle, kdy se dceři poštěstilo otěhotnět. Musela odejít z práce a Karel ji svou leností dostal až na ulici. Nebyl schopný si najít práci a postarat se ani sám o sebe.

Lépe déle, než nikdy!

Byli jsme šťastní, že naše dcera prohlédla. S otevřenou náručí jsme ji umožnili zase užívat její část našeho domku. Nikdy jsme dcery pokojíky nepronajali, cítili jsme vnitřně a doufali, že se jednou Andrejka vrátí.

Dnes na tohle období vzpomínáme jako na nutné zlo, které nám přineslo krásnou, chytrou a talentovanou vnučku. Konec je dobrý, tak je dobré vlastně všechno.

O lenivém Karlovi jsme slyšeli už jen to, že je z něho bezdomovec, je stále bez práce a že holduje alkoholu a snad i drogám. Nikdy jsme ho už neviděli. A Andrea? Dělá nám radost.

Našla si po letech dobrého muže a právě teď se těšíme z jejího dalšího těhotenství. Jen doufáme, že se nám nezačne časem zase něco ztrácet…

Květa 65, Hradec Králové .