Když mi ve třinácti umřela máma, nejdřív jsem plakala a pak jsem začala ze žalu blbnout. Ještěže jsem měla Terezu, která mě vždycky zachránila.
Po mámině smrti jsem byla nešťastná a opuštěná. Dospělí mě nijak nechlácholili. Táta měl dost starostí sám se sebou a ostatní na mě pohlíželi s jakýmsi smutným odstupem.
Místo toho, aby si se mnou někdo popovídal, nebo mě alespoň poslal k psychologovi, se mnou mluvili jako s dospělou. Jako kdyby snad být bez mámy byl nějaký úkol, co musím zvládnout.
Byla jsem „v tohle ošklivém světě“ ztracená, a tak jsem se po nějaké době začala bouřit. Nejdřív nenápadně a potom opravdu hodně viditelně. Naštěstí už tehdy při mně stál můj anděl strážný – kamarádka Tereza.
Otázky života a smrti
Seznámily jsme se, když jsem jednou vztekle házela svými věcmi v školní šatně. Ona totiž chodila do vedlejší třídy a měli šatnu vedle. Prostě jsem se tenkrát předváděla. A ona?
Nabídla mi, abych vstoupila do dramaťáku, kam ona sama taky chodí, abych se mohla předvádět ještě víc. Bylo to naprosto úžasné. Divadlo mě hrozně chytlo a všechen čas jsem chtěla trávit jen s Terezou. Pořád jsme spolu mluvily.
Já měla konečně možnost se někomu pořádně vypovídat a ukázalo se, že to na moje trápení výrazně pomáhá. Řešily jsme i otázky života a smrti, náboženství, budoucnosti…
Jen díky ní žiju
Když jsem měla období, kdy jsem se trápila a chtěla to zahánět alkoholem, vodila mě domů a dohlížela, abych se neopíjela do němoty. Když jsem pokoušela drogy, dokázala mě včas přesvědčit, abych toho nechala.
Když jsem stála na kraji skály a sama jsem nevěděla, jestli neskočím dolů, ona mě odtáhla a tenkrát dokonce i, samozřejmě pro mé dobro, profackovala. Prostě a jednoduše, za to že jsem, vděčím Tereze. Byla mi psychologem i strážným andělem. A smekám klobouk, že taková dokázala být právě v pubertě.
Anna D. (40), Olomouc