Hlídala jsem kamarádce přes svátky upovídaného papouška. Jeho průpovídkám jsme se smáli. Všechno, co řekl, se ale splnilo.

Kamarádka měla papouška Viléma, který byl povídavý a vtipný. Občas jsme si jeho průpovídky zapisovaly. Už jeho komentáře, kterými nás hodnotil, stály za to. Já u něj byla Flákota. Dokázal to ale říct tak procítěně, že jsem se nemohla zlobit.

Myslím, že mě měl rád, a to zřejmě vedlo kamarádku k tomu, že mi jej svěřila. Čekal jí totiž lékařský zákrok a dlouhý pobyt v nemocnici. Když přivezl manžel Viléma v kleci do našeho bytu, nebyl žako nadšený. Nadával v autě i po cestě.

Dva dny trucoval zobákem ke zdi, nežral a nepil. Až k nám přišla na návštěvu vnučka. Přinesla hračku, která hrála falešně stále dokola Když jsem husy pásala. Asi už byly slabé baterie.

Když to tahavé mňoukání trvalo opravdu dlouho, a všem nám lezla skladba na nervy, papouch se zaštípl zobákem do klece, divoce jí zatřásl a zaječel popěvek, co mu síly stačily. Na rozdíl od hračky správně.

Svým výkonem byl tak spokojený, že se běžel odměnit slunečnicovými semínky Od té chvíle nás vzal na milost.

Věštil ze zrní a semínek

Nevím, co toho ptáka osvítilo, ale s Novým rokem začal věštit. Hned zrána, jak mě uviděl, spustil: „Máš housera!“ Nechápala jsem, jak to poznal. Kamarádka měla se zády problémy, tak se to nejspíš naučil od ní. Druhý na řadě byl manžel.

S dramatickým výrazem v oku se žako pustil do něho: „Kradééé!“ Vysvětlili jsme si to tak, že manžela slyšel k ránu lovit v ledničce. Vilém ale pokračoval.

Ještě ten den předvedl dceři několikrát velkolepý pád z bidýlka, který se jí povedl na náledí, když od nás odešla. A na vnučku pokřikoval: „Tdumpeta, řekni tdumpeta!“ Nevzpomínám si, že by svá logopedická cvičení před papouškem vnučka trénovala. Ale možné to bylo.

Věděl, jaký bude den

Jeho krátké komentáře pokračovaly. Podle Viléma jsme brzy věděli, jaký den nás čeká. Zda se nám bude dařit, nebo by bylo lepší nevytáhnout paty z domu. Brzy jsme bez jeho věštění neudělali z domu krok. Ráno u snídaně jsme čekali, co chytrý žako poví.

A on to věděl. Museli jsme mu kupovat dobrůtky, které měl rád a ještě se doprošovat. Jinak nepípl. Až když jsme se hodně snažili, tak se nadmul jako hrdinný tenor a řekl s dramatickým patosem: „Frajere do toho!“.

Nebo zobáček složil na svou hruď a nešťastně pípl. Těžce jsme se s Vilémem loučili, když se vracel k majitelce. Dodnes na něj s obdivem vzpomínáme. Jeho ranní předpovědi nám scházejí.

Květoslava L. (57), Prostějov .