Dvakrát předem odhadla, že se stane havárie.

Můj příběh zní skoro jako z pohádky, ale manžel mi ho může dosvědčit do posledního slova.

Opravdu měl nehodu

Vnoučata jsme si od malička nesmírně užívali. Bětka, byla o tři roky starší než ostatní, takže jsme ji s manželem často brali k sobě na víkendy nebo na dovolenou. Jednu sobotu k nám přijel manželův bývalý kolega Jakub.

Bětce byly právě čtyři roky. Když jsme Jakuba večer vyprovázeli, vnučka najednou zůstala stát, ukázala prstem na jeho auto a naprosto vážně prohlásila, že bude mít bebí. Nejdřív jsme si mysleli, že mluví o sobě, ale ona dál ukazovala na Jakubovo auto.

Smáli jsme se tomu a nebrali jsme to nijak vážně. Vždyť jak by čtyřleté dítě mohlo něco takového vědět? Ještě večer nám ale Jakub zavolal a oznámil, že opravdu havaroval.

Nebyla to jeho vina, jemu se naštěstí nic vážného nestalo, ale auto bylo totálně zničené. Zůstali jsme s manželem v úžasu. Jak mohla naše malá vnučka tu nehodu tak přesně odhadnout? Přesto jsme si říkali, že to byla jen náhoda.

Poslechli jsme varování

Za další dva týdny jsme měli Bětku opět u sebe.  Tentokrát jsme se s ní chystali na výlet autobusem. Když přijel spoj, vnučka se najednou vzepřela a odmítala nastoupit. Opakovala několikrát po sobě, že to udělá bum a tahala nás za ruce.

V hlavě mi okamžitě vytanula předchozí příhoda s Jakubem. Přemlouvala jsem manžela, ať počkáme na další autobus, který jel za dvacet minut. Nakonec souhlasil. Ukázalo se, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v našem životě.

Cestou jsme projížděli kolem místa, kde ležel převrácený autobus – přesně ten, do kterého jsme měli nastoupit. Stáli jsme tam a nemohli uvěřit vlastním očím. Dodnes nechápu, jak to naše čtyřletá vnučka  mohla vědět.

Možná mají malé děti ještě otevřené spojení s něčím vyšším, co my dospělí už dávno ztratili. Od té doby se nic podobného neopakovalo. Bětce dnes už táhne na čtrnáct let a na své „věštecké“ schopnosti si už vůbec nevzpomíná. Já a manžel na ty dva okamžiky ale nikdy nezapomeneme.

Jiřina V. (58), Vsetín