Když mi bylo dvacet, šíleně jsem se zamilovala. Marek byl můj kamarád už od dětství, sblížili jsme se, když jsme končili střední školu.

Marek šel studovat ekonomku, chtěl se ale stát fotografem a cestovat po světě. Pro mě rodiče vybrali dráhu učitelky. Povahově jsme s Markem byli jako oheň a voda, ale o to větší láska to mezi námi byla. Bohužel naši idylku zničilo to, že jsem vážně onemocněla.

A i když jsem zákeřnou nemoc nakonec porazila, lékaři mi jasně řekli, že pokud chci děti, měla bych je mít co nejdřív.

Bez něj bych asi nepřežila

V nemoci mi byl Marek oporou, choval se ke mně naprosto dokonale a dodnes si myslím, že nebýt jeho optimismu a energie, kterou mi dodával, neuzdravila bych se. Jenže když došlo na děti a na vdávání, vysvětlil mi, že něco takového prostě nemůže.

Nechtěl se vázat, měl o životě úplně jinou představu. Děti a rodina do ní, zatím, ani trochu nezapadaly.

Rozešli jsme se jako přátelé, ale nikdy předtím ani potom mě žádné rozhodnutí tak nebolelo. Děti jsem ale vždycky chtěla a nedokázala jsem si představit, že bych se jich vzdala. Přiznám se, že hledání někoho, s kým bych je mohla mít, bylo tak trochu ukvapené.

Nikdy se kolem mě moc kluků nemotalo, než jsem začala s někým chodit, dost dlouho mi to trvalo. Jenže teď mě poháněl strach z toho, že když budu otálet, třeba už se mi nepodaří založit rodinu. A tak jsem začala chodit s Vaškem.

Dneska už vím, že ho ke mně tenkrát netáhla ani tak láska, jako spíš to, z jaké jsem byla rodiny.

Vaškův táta dělal v továrně, maminka byla prodavačka. On chtěl už odmala někam výš. Můj táta byl architekt, celkem uznávaný, a mamka učila na gymnáziu. Pro Vaška jsme byli honorace.

Dával mi najevo svůj obdiv, obletoval mě a svatbě ani dětem se nebránil. Necítila jsem k němu to, co k Markovi, ale byla jsem mu vděčná, že si mě, s cejchem nemoci a s touhou mít co nejdřív děti, chce vzít.

Dvojčata byla můj splněný sen

Pokud jde o děti, měli jsme štěstí. Rok a půl po svatbě se nám narodili Dan a David, dvojčata. Byla jsem radostí bez sebe. Je pravda, že když bylo klukům půl roku, zjistila jsem, že mě Vašek podvádí. Bolelo to, ale nijak zvlášť za zlé jsem mu to neměla.

Byl mladý, bylo toho na něj moc a moje vděčnost za to, že mám děti, by mě přenesla i přes horší problémy. U jedné nevěry ale nezůstalo. Vašek se své aférky ani nesnažil moc tajit, když měl nějaký nový objev, byl tak nadšený že jsem to na něm stejně poznala.

Kluci rostli jako z vody, on byl dobrý táta a tak, i když jsem se kvůli jeho románkům cítila čím dál tím hůř, jsem nedělala žádné scény. Možná jsem ale měla. Postupně se mezi nás začala vkrádat lhostejnost.

Situace se ještě zhoršila po revoluci, kdy Vašek začal podnikat. To jediné, co nás spojovalo, byli kluci. Nebýt jich, žili bychom vedle sebe jako dva cizinci v zakletém zámku. Dana a Davida jsem neskonale milovala a miluji.

Ale jak rostli, postupně jsem si začala uvědomovat, že svůj život nemůžete založit jenom na dětech, protože pokud jste dobří rodiče, musí vám být jasné, že děti jednou vyrostou a vy je budete muset nechat jít. To, čeho jsem se bála, se splnilo.

Kluci vyletěli z hnízda a já zůstala uvězněná ve vztahu s Vaškem.

Byl na mě zvyklý a já na něho, spojovalo nás společných skoro třicet let, ale když jsem si představila, že spolu takhle vedle sebe budeme žít až do smrti, cítila jsem se hrozně. On měl své příležitostné známosti, jenže já na něco takového neměla žaludek a kromě toho jsem věděla, že on by mou nevěru neustál.

Trápila jsem se a doufala, že třeba až zestárneme, něco se v nás zlomí, něco se změní. Změna ale nakonec přišla odněkud, odkud bych ji rozhodně nečekala.

Protože se mě synové neustále snažili školit, abych nebyla technicky zaostalá, založila jsem si profil na internetu. Jaké bylo mé překvapení, když mi jednoho dne napsal Marek. Marek, který pro mě už dávno byl jen sladkobolnou vzpomínkou.

Jeho životní sny se mu vyplnily. Teď se ale rozhodl vrátit ze světa domů a místo událostí, které hýbou dějinami, fotit přírodu.

Obávané setkání

Nedělala jsem si žádné naděje, ale přesto se mi rozbušilo srdce vždycky, když mi od něj přišla zpráva. Bylo to pro mě vzácné, že se o mě někdo tak upřímně zajímá, že si s někým můžu tak od srdce psát. Na první setkání po letech jsem šla plná obav.

Čas mě změnil a já se bála, že mě třeba ani nepozná. Ale bylo to, jako bychom se rozešli před pár týdny. Začali jsme se vídat častěji. Jezdili jsme spolu na výlety, chodili do kina. Několikrát se s Vaškem viděl, ale rozhodně na něj nežárlil.

Jenže z mé strany už nešlo jen o kamarádství. Vše, co jsem k Markovi kdysi cítila, se mi vrátilo.

Nebeské výšiny

Vlastně jsem tenkrát ani nechtěla víc. Už jen to, že můžu cítit takovou lásku, pro mě bylo úžasné. Těšila jsem se z každého okamžiku. Nohy se mi podlomily jako ve dvaceti.

Jednou, když jsme se vraceli večer z výletu, mě Marek najednou políbil. V mládí jsem si myslela, že ve čtyřiceti jsou lidé staří a už s nimi nic nehne.

Až teď jsem si uvědomila, že i těsně před padesátkou se vám z pouhého polibku mohou nohy podlomit stejně jako v sedmnácti. Co se má stát, tomu neuniknete. Netrvalo dlouho, a s Markem z nás byli milenci. Snažila jsem se být rozumná.

Ale stejně jsem snila o tom, že bychom jednou mohli být skutečně spolu, naplno a bez skrývání.

I když o něčem takovém nemluvil, věřila jsem, že to cítí podobně. Nevěra mě vynesla do nebeských výšin a zpočátku zlepšila i můj vztah s Vaškem, dokázala jsem ho brát více s nadhledem.  Omládla jsem, byla jsem uvolněnější, moji synové mě chválili, že jsem omládla o dvacet let.

Prostě pohoda

Postupně se to bohužel změnilo. Čím víc mě ovládala láska k Markovi, tím víc chyb jsem viděla na Vaškovi. Nakonec, po roce a půl, už jsem měla pocit, že to nevydržím.

Rozhodla jsem se nejdřív si promluvit s Markem a pak vše přiznat Vaškovi. V den, kdy jsem to chtěla udělat, mi ráno přišel e-mail od Marka. To, co mi napsal, mě srazilo na kolena. Oznamoval mi, že nadále můžeme být už jenom přátelé.

Prý si našel výbornou partnerku pro život. Že ho mrzí, že nemůžeme v našem poměru pokračovat, ale že jsem koneckonců taky zadaná a on už nechce být sám. Na něco takového jsem nebyla připravená. Jako by mě hodil do hluboké, ledové vody.

To, co mi připadalo jako pohádka, jako něco zcela mimořádného, najednou vypadalo jako ošklivá, úplně obyčejná lež. Co jsem měla dělat?

Musela jsem před všemi skrýt, co cítím, co se stalo. Markovi jsem samozřejmě napsala velmi rozumnou odpověď, i když mi u toho pukalo srdce. Navrhla jsem mu, že se budeme vídat méně často, abych mu nový vztah nekomplikovala.

Stálo mě neuvěřitelně mnoho sil, napsat to. Vašek za celou dobu nic nezjistil, takže by se mohlo zdát, že bude jednoduché se k němu prostě vrátit. Ale není. Všechno je teď děsivě těžké. S Markem se vídám co nejméně.

Strašná chyba

Vždycky byl má láska a chovat se rozumně, když sedí naproti mně v kavárně, je skoro nad mé síly. Strašně mi chybí jeho pozornost, jeho vtip, jeho pochopení. Jeho vášnivé polibky i jeho objetí.

Moje nevěra nastavila nemilosrdné zrcadlo mému životu.Ta prázdnota a beznaděj, v jaké žiji, je strašná.

Čím dál tím častěji uvažuji nad tím, že můj život už nemá cenu a já ho skončím. Mám už přichystanou krabičku s léky, láhev vodky a vyhlídnutou skálu, ze které skočím. Až se moje muka stanou nesnesitelná, můžu je tak rychle ukončit.

Zatím mě drží při životě právě tahle možnost volby. A to, že každý den, kdy se probudím, je možná ten poslední.

Jana (52), Příbram