Manželství se mi rozpadlo pod rukama, i když jsem prý byla krásná. Půvab mi nebyl k ničemu, léta přibývala, sebevědomí ubývalo.

Viktorka u splavu, tak mi říkávali. Plavé vlasy, veliké oči, dlouhé nohy. Hotová princezna Zlatovláska. Sedávala jsem u splavu, zadumaně hleděla do zpěněné vody a přemýšlela o lásce. To už je dávno.

Mimo jiné jsem dospěla k přesvědčení, že když jsem hezká, žádný chlap mi nikdy nezahne. To bylo hodně pomýlené. Pokud pánbůh čte myšlenky, nejspíš dostal záchvat smíchu. Dnes vím, že muži jsou nevěrní prakticky každé, půvabné, nepůvabné, všechno jedno.

Sbal si krámy

Tehdy mi bylo čtyřiatřicet, byla jsem sedm let vdaná, s manželem Liborem jsme vychovávali pětiletou Terezku.

Byla jsem celkem spokojená, pochopila jsem sice, že manželství není zrovna procházka růžovým sadem, ale na druhou stranu mi přineslo krásnou zdravou holčičku.

A s Liborem byla většinou rozumná řeč. Oslovoval mě Šípková Růženko. A kdo by tedy řekl, že ho jednoho pochmurného říjnového dne najdu v naší manželské posteli se svou nejlepší kamarádkou?

Myslím, že celý barák slyšel, jak ječím. Nejhorší byla skutečnost, že si nedal práci, aby vymyslel pro postelové hrátky s mou přítelkyní z dětství přijatelnější místo.

„Já ti dám Šípkovou Růženku!“ hulákala jsem, až se stěny třásly. „Sbal si svoje krámy a padej do propadliště dějin!“ V jediné chvíli jsem ztratila manžela a nejlepší kamarádku.

Zase u splavu

Nebyla jsem Šípkovou Růženkou, ale zoufalou, zmatenou, zraněnou Viktorkou. Terezku jsem vychovávala sama, stala se ze mě zhrzená ženská, která nenávidí chlapy a rozčílí ji, když vidí na procházce spokojenou rodinku.

Oni to dokázali, já ne. Už jsem nevěřila, že jsem hezká. Pravidelně jsme s Terezkou jezdívaly za mými rodiči.

Nechávala jsem ji s babičkou péct bábovku a většinou se zatoulala až ke splavu, kde jsem vzpomínala na dívčí, nikdy nesplněné sny o lásce a o muži, který by mě miloval celý život. Trhla jsem sebou, když se za mnou ozvalo:

„Jé, Viktorka u splavu!“ Byl to propadlík Krejza, ve škole mu to nešlo, v životě si naopak počínal dobře, vlastnil prosperující stavební firmu. Ženatý, dvě děti. „Holka zlatá, byl jsem do tebe zamilovanej celou základku,“ brebtl.

„Nic jsem ti ale neřekl, styděl jsem se za ty svoje pětky.“ Najednou do mě vjela zas ta stará radost ze života. Vlepila jsem mu pusu. Jeho překvapení nedokážu vylíčit. Jako by mě vysvobodil ze zakletí. Najednou mi bylo líp.

Lenka (60), Cheb