Maminku jsem měla moc ráda a nikdy jsem jí nechtěla ublížit. Kvůli jedné věci jsem se s ní ale hádala celá léta, a někdy to bylo hodně ošklivé. Když jsem přišla na to, jak se věci mají doopravdy, bylo už na všechno pozdě.

Příčinou našich sporů byl můj otec. Odešel od nás, když mi byly čtyři roky.

Pamatovala jsem si ho jen mlhavě, párkrát se u nás ještě na nějaký čas objevil, ale když jsem byla v první třídě, zmizel už napořád. Máma dělala vše pro to, abychom měly hezký život a mě nic nechybělo.

Jenže já jsem vždy chtěla tátu, ze kterého se v mé fantazii stal skoro pohádkový hrdina. Máma o něm ale nechtěla ani slyšet.

Táta mi nikdy neodpověděl

V pubertě jsem se s ní kvůli tomu hádala každou chvíli. Nezapomenu, jaká scéna u nás vypukla, když máma zjistila, že jsem vypátrala tátovu adresu a poslala mu dopis. Mimochodem to bylo zbytečné.

Táta na něj nikdy neodpověděl a k tomu, abych se za ním vypravila osobně, jsem neměla dost odvahy. Máminy scény zřejmě zabraly. A tak jsem léta o tátovi jen marně snila a občas mu poslala dopis na který neodpověděl.

Když jsem po škole nastoupila do práce, našich hádek ubylo, zato byly tak nějak trpčí a ošklivější. Dokonce jsem si tím trochu zkazila i svatbu. Máma byla proti tomu, abych tátovi poslala oznámení, já si nedala říct.

A celý obřad jsem se pak rozhlížela, jestli někde nestojí někdo, kdo by mohl být můj ztracený táta. Právě tehdy jsem začala mámu podezírat, jestli náhodou nedrží otce něčím v šachu a nezakazuje mu, abychom se spolu vídali.

Čas běžel, s Radkem jsme se marně pokoušeli o dítě a já pořád strašně řešila rodinné vztahy. Kvůli tomu, že jsem nemohla otěhotnět, jsem zkusila i takzvané rodinné konstelace.

Musela jsem na terapii

Terapeutka mi řekla, že možnou příčinou mé neplodnosti je právě to, že mi chybí otec. Tenkrát jsem byla na mámu opravdu strašně naštvaná. Manžel mě mírnil, že je to hloupost, jenže to nepomáhalo. Nedokázala jsem maminku pochopit. A pak to přišlo.

Po naší poslední hádce jsem s maminkou týden nemluvila. Když mi zavolali z nemocnice, že je u nich na JIP s mrtvicí, cítila jsem se jako nikdy předtím. S manželem jsme se střídali u jejího lůžka a já se modlila, aby se z toho dostala.

Vědomí maminka nabyla jen na okamžik, zrovna když jsem byla pryč. „Nejvíc jí záleželo, abych ti řekl, že ji to všechno moc mrzí. Že chápe proč jsi chtěla svého otce vidět, ale že to myslela dobře, když ti v tom bránila.

Prý by z toho nic dobrého nevzešlo.“ To mi řekl na nemocniční chodbě a mně to málem zlomilo srdce. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem k maminčině odchodu ze života přispěla svou neústupností.

Chtěla jsem otce vidět

Po nějakém čase jsem přesto stála ve městě vzdáleném skoro dvě stě kilometrů od svého bydliště a tiskla zvonek u dveří ne zrovna dobře udržovaného činžáku.

Nemohla jsem si pomoct. „Ano?“ Hlas z domofonu patřil mladé ženě a mě hned napadlo, že je to třeba má sestra. Když jsem řekla, koho hledám, pustila mě do domu a pak i do bytu.

K mému překvapení se nepředstavila jako dcera, ale manželka pana Černého, Tamara. Nebylo jí ještě ani třicet a motaly se kolem ní dvě malé děti. „Můžete na něj počkat,“ řekla unaveně. „Nevím ale, kdy se vrátí.

Říkal, že jde do ateliéru, ale spíš bude někde ve vinárně. Na mobil mu nemá cenu volat, nezvedne to.“ Nabídla mi kávu, pak dala najíst dětem.

Něco mi tu nehrálo

Rozhlížela jsem se po bytě. Pracuji jako sociální pracovnice a poznám, když někde chybí peníze. Po chvíli jsem si dodala odvahy a řekla jí, proč jsem přijela. „Páni,“ zadívala se na mě najednou se zájmem, „tak vy jste jeho dcera. To je… Je to zvláštní.

Znám Tomášova syna Melichara, občas ho vídám, ale o vás se zmínil jen párkrát.“ V krátkosti jsem jí převyprávěla, jak jsem se s otcem chtěla sejít a matka mi bránila. Sklopila hlavu, míchala kávu a pak si povzdechla.

Pravda byla trpká

„Víte, já se vaší mamince ani nedivím. Popravdě už dlouho přemýšlím o tom, že od Tomáše odejdu. A nejde o to, že je skoro o padesát let starší než já. On je naprostý sobec. A lhář. Neuvěřitelně okouzlující, jenže mu nesmíte věřit ani slovo.

Vsadila bych se, že na vás vaší mamince neplatil. Sliboval, ale nestaral se, ani když byli ještě manželé. S Melicharovou mámou to tak bylo. A já jsem na tom stejně. Děti ho zbožňují, protože je dokáže obelhat. O to je to horší.

Melichar kvůli tomu dokonce v šestnácti za Tomášem utekl z domova. Když přišel na to, jaký jeho táta doopravdy je, nesl to hrozně těžce, a dokonce začal brát drogy. Takže se na maminku nezlobte. Ona to myslela dobře.

Prostě nechtěla, aby vás okouzlil a pak vám zlomil srdce, až zjistíte, jaký je lump.“

Toužím po odpuštění

To byl šok. Rozplakala jsem se. Ne kvůli otci, ale kvůli tomu, že jsem celá ta léta mámě křivdila. Bylo to nesnesitelné. Trvalo dost dlouho, než jsem se uklidnila. Chuť setkat se s mužem, který byl mým otcem, mě nadobro přešla.

Poprosila jsem Tamaru, aby mu o mé návštěvě neříkala a nabídla jí, že v případě potřeby jí ráda pomohu. To, jak jsem mamince ublížila, už nemohu nijak napravit a do smrti mě to bude tížit.

Můj pocit viny zmírňuje jen to, že jsem dodržela svůj slib a snažím se pomoci svým sourozencům, kteří stejně jako já, trpí kvůli svému nezodpovědnému otci.

Kamila (63), Česká Lípa