Věrnost ve vztahu je otázkou důvěry a ohleduplnosti. Některé ženy ale mají na nevěrníky opravdu smůlu.    

Nevěra a lži, to byly hlavní věci, které mi u mužů vždy vadily. Nějaké to machrování nebo typicky mužské povyšování jsem dokázala přenést přes srdce, ostatně každému dříve nebo později spadne hřebínek.

Podvádění pro mě ale bylo vždy neklamnou jistotou v tom, že dotyčnému muži na mě vůbec nezáleží, a řešila jsem to pokud možno radikálně.

Pak už mi stačilo jen podezření

Nevěrou skončila kdysi moje první láska. Marně se mě tenkrát můj partner snažil přesvědčovat, že s tou druhou nešlo o nic vážného. Tím jenom přiléval olej do ohně.

Pro mě to znamenalo konec a nepomohlo ani, když se před školou ponížil a klečel přede mnou na kolenou. Nevěra zkrátka znamenala konec. V manželství to bylo složitější. Pokud už má člověk děti, musí brát ohled i na ně.

Můj muž dobře věděl, na co jsem velmi háklivá. Když ho svedla naše společná kamarádka, přiznal to, i když neochotně a se strachem. Kdyby tehdy naše děti nebyly malé, udělala bych i tomuto vztahu rázný konec.

Odpustila jsem mu, i když jen částečně – jeho zradu jsem si nesla v srdci jako jizvu. Po letech pak stačilo pouhé podezření, o kterém dodnes nevím, jestli bylo oprávněné, a přišel rozvod. Znáte to, jak se to říká, lháři se nevěří, ani když mluví pravdu.

Naštěstí jsme se rozešli jako civilizovaní lidé a naši potomci tím už ve svém věku netrpěli. Sama jsem ale zůstat nechtěla. Půl roku po rozvodu jsem si našla muže, do kterého jsem vkládala velké naděje.

Někdo mi anonymně zavolal

Jmenoval se Vilém a líbilo se mi na něm nejenom to poetické křestní jméno. Měl smysl pro humor, uměl naslouchat, jen tak ničeho se nebál, zkrátka muž do každého počasí. Zamilovala jsem se tak rychle, jako nikdy předtím, ani v mládí.

A těšilo mě, že zájem o trvalý vztah byl oboustranný. Sblížili jsme se velice rychle, konec konců jsme oba byli zkušení a zralí lidé, tak na co si hrát. Do měsíce jsme spolu bydleli – já se přestěhovala k němu a svůj byt jsem pronajímala.

Tři čtvrtě roku jsem prožívala něco krásného v míře, jakou jsem zatím nepoznala. Potom přišla studená sprcha. Někdo mi anonymně zavolal na mobil, že Vilém má výrazně mladší milenku. Ten ženský hlas jsem nepoznala a ani jsem po něm nechtěla pátrat.

Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit. Odmítala jsem připustit, že by se mi znovu zhroutil celý vysněný svět. Poradila jsem se s kamarádkou Blankou, která měla s nevěrou také své zkušenosti.

Ta mi poradila, ať na Viléma nachystám past a přesvědčím se, zda se do ní chytí.

Byl to konec mých nadějí

Oznámila jsem Vilémovi, že musím odjet na dvoudenní školení. Vzal to s klidem, žárlivost nebo zvědavost nepatřily k jeho slabým stránkám. V práci jsem si vzala dovolenou. Ve skutečnosti jsem byla u Blanky doma.

Do ložnice jsem předtím umístila nahrávací zařízení, které se aktivovalo, když někdo promluvil. Nehrozilo tak, že by se vybila baterie. Připadala jsem si jako špión a pořád doufala, že Vilém je nevinný. Večer jsem mu zavolala.

Dlouho to nebral, což mi na klidu nepřidalo, ale nakonec se ozval. Dál si myslel, že jsem opravdu pryč, daleko. Vrátila jsem se druhý den večer. Nenápadně jsem odebrala nahrávací zařízení a vymluvila se, že jdu kvůli něčemu důležitému za kamarádkou.

Když jsme pustily záznam, byl to konec mých nadějí. Slyšela jsem i to, co jsem nechtěla. Vilém dokonce svoji milenku ujišťoval, že jsem pryč a nemusí se bát. Všechno bylo jasné.

Ještě téhož večera jsem se přestěhovala k Blance do doby, než se znovu uvolní můj byt. Protože jsem znala křestní jméno milenky, řekla jsem při odchodu Vilémovi, ať ji pozdravuje. Nejvíc mě bolelo, že se ani nesnažil zapírat. Dnes jsem znovu sama a nevím, jestli nějakému muži budu ještě někdy věřit.

Simona K. (48), Liberec