Strýc byl v naší rodině legenda. Starý mládenec jako z románu, jehož vášní bylo sbírání porcelánu. Manžel měl svého strýčka moc rád. Já také. Netušila jsem ale, jak nám jednou zavaří.

Za svůj dlouhý život nashromáždil opravdu neuvěřitelné množství nejrůznějších figurek, servisů, váz a bůhví, čeho všeho. Mému muži to připadalo obdivuhodné. Já měla za to, že je to dost divné.

Nechápala jsem, jak někoho může natolik pohltit vášeň k sice hezkým, ale neživým věcem, že se úplně vzdá soukromého života. Aleš žil jenom pro porcelán. Sbíral ho, fotil ho, četl o něm. Jeho přátelé byli výhradně znalci nebo sběratelé.

Nic jiného ho nezajímalo a o ničem jiném ani nemluvil. Manžela si oblíbil, protože Sváťa dokázal jeho nekonečným výkladům pozorně naslouchat a navíc si ohromně rád, už od dětství, prohlížel jeho sbírku. Nevadilo mi to, naopak. Říkala jsem si, že je to mnohem lepší, než kdyby začal něco sbírat sám.

Trápilo ho, že nemá dědice

Jak strýček stárl, začal na něj doléhat problém, který trápí asi každého bezdětného sběratele, a dokonce i některé, kteří potomky mají. Samozřejmě šlo o to, kdo po něm sbírku zdědí. Mně by připadalo nejrozumnější, kdyby ji dal někam do muzea.

Ale zmínila jsem se o tom jen jednou.

Strýc doslova vybuchl, že v žádném případě, něco takového prý nikdy neudělá. Muzeím nevěřil, oháněl se případy, kdy sbírku, kterou někdo odkázal muzeu, rozkradli nespolehliví zaměstnanci ještě dříve, než byla zapsaná do katalogu. Kdepak.

Aleš byl rozhodnutý nechat svoji sbírku jen někomu spolehlivému, někomu, kdo se o ni postará, neprodá z ní ani podšálek a v ideálním případě ji bude dál rozšiřovat. Když přišel s tím, že by tím vyvoleným mohl být Sváťa, zatrnulo ve mně.

Samozřejmě jsem věděla, že sbírka má mimořádně velkou cenu.

Jenže to pro Sváťu nic neznamenalo a já měla velkou obavu, aby se z něj na stará kolena nestal sběratel, který každou korunu obětuje svému koníčku. Navíc dcera se chystala na vysokou a my si chtěli našetřit, abychom jí přenechali později byt a sami si mohli pořídit domek někde na vesnici, až budeme v důchodu.

Chtěl od něj slib

Strýc na Sváťu tlačil při každé návštěvě. Sliboval mu, jak tohle všechno bude jednou jeho, a chtěl, aby mu Sváťa slíbil, že se o jeho sbírku postará. Nic jsem neříkala, ale pěkně mi to lezlo na nervy.

Nakonec jsem manžela nechala, ať ke strýčkovi jezdí sám, nebo s dcerou. Aleš zemřel náhle, na infarkt. Jak se ukázalo, závěť měl sepsanou, takže co bude s dědictvím, bylo jasné. Sbírku odkázal manželovi, domek se zařízením vzdálené neteři.

Upřímně řečeno, raději bych brala ten domek, i když podle notáře měla sbírka mnohem větší cenu. Manžel dědictví samozřejmě přijal a já tušila, že mě čekají těžké časy.

Pohádali jsme se

Hned při prvním rozhovoru, co s tou horou porcelánu uděláme, jsme se pohádali. Nejsem žádná potvora lačná peněz. Ale proč se starat o něco, co není živé a my k tomu žádný zvláštní vztah nemáme.

Řekla jsem manželovi, že bychom si ze sbírky mohli nechat to, co se nám nejvíc líbí, potom třeba nějaký pěkný servis pro dceru, ale zbytek že bychom měli prodat. Koneckonců by nám to hodně pomohlo. To jsem neměla dělat.

Sváťa se rozčílil, že něco strýčkovi slíbil a že svůj slib rozhodně dodrží. Skutečný šok mě čekal, když jsme se vypravili do strýcova domku.

Zničená domácnost?

To, co jsme ze sbírky viděli, byl jen malý zlomek. Vlastně ty nejcennější věci. V podkroví, v komoře a vlastně všude, kde bylo volné místo, byly bedny a krabice s méně hodnotným porcelánem. Připadala jsem si jako ve skladu obchodu s domácími potřebami.

A tohle všechno bylo teď naše. Protože neteř chtěla samozřejmě domek co nejdříve prodat, vyvstala otázka, kam celou sbírku uložíme.

Sváťu samozřejmě napadlo, že když jde dcera Natálka od podzimu na vysokou, mohli bychom použít její pokoj. Něco by se vešlo do obýváku, něco do ložnice. Byla z toho další hádka. Neměla jsem v úmyslu skončit s domácností zarovnanou krabicemi.

Znovu jsem na Sváťu naléhala, že by bylo o moc rozumnější prodat alespoň to, co bylo na půdě a po domě. Jenže marně. Potom jsme spolu týden nemluvili. Manžel to však zkusil znovu a já mu řekla, že buď budu doma já, nebo ty střepy.

Od dcery, protože mě nic neřekl, jsem se dozvěděla, že si pronajal velký sklad v komplexu s ostrahou a celou sbírku tam odvezl. O porcelánu se mnou přestal mluvit. Sice byl klid, ale bylo jasné, že je to problém, který stejně ještě budeme muset řešit.

Potřebovali jsme peníze

Rok se s rokem sešel a Natálka dostala nabídku na studia v zahraničí. To ovšem není zadarmo. I když si chtěla v Anglii najít práci, bylo jasné, že bez naší pomoci by se protloukala jen velmi těžko. Jistě, měli jsme úspory, ale nechtělo se mi do nich sahat.

Už proto ne, že jsme také měli plné skladiště porcelánu, který by mohl zaplatit mnohem víc, než Natálčina studia. Schylovalo se k dalšímu sporu. Naštěstí se ukázalo, že manžel začíná přicházet k rozumu.

Uznal, že mít plné skladiště krabic, do kterých nahlédne jednou za pět let, nemá smysl. Svolil, že prodá obyčejnější kousky, ale po mě chtěl, abych mu dovolila vzít k nám domů ty vzácnější. Nic jsem nenamítala. Doufám, že to byl první krok a nakonec všechno dopadne tak, jak jsem chtěla já.

Marie (54), Brno