Šuplík v naší ložnici má zvláštní schopnost. Dokáže navždy pohltit věci, které jsem tam strčila, a občas mi vrátí něco, na co jsem už dávno zapomněla.

entokrát jsem hledala náhradní knoflík do košile, ale místo něj se mi do ruky dostal tenký, nažloutlý obdélník papíru. Byl to dopis, a ne ledajaký. Poznala jsem ho okamžitě. Hanka mi ho poslala před víc než dvaceti lety.

Tehdy jsme byly nerozlučné, dvě ženy, které se navzájem podporovaly v době, kdy jsme obě balancovaly mezi prací, dětmi a vlastními sny.

Jenže pak přišla její nemoc, moje maminka potřebovala péči, děti rostly a život se rozběhl takovým tempem, že naše přátelství tiše ustoupilo do pozadí.

Mohl by se rozpadnout

Dopis jsem si přečetla celý, pomalu, jako by se mohl rozpadnout, kdybych spěchala. Psala mi o tom, že se bojí, ale že věří, že to zvládne. A že se těší, až se zase uvidíme. Ta poslední věta mě bodla přímo do srdce.

Tehdy jsem neodpověděla, protože jsem na to zkrátka zapomněla. Sama jsem tenkrát měla pocit, že se svět kolem mě hroutí a já jen hasím požáry. A pak už bylo pozdě, nebo jsem si to aspoň myslela.

Teď jsem chodila po bytě s dopisem v ruce. Manžel si toho všiml a zeptal se, co se děje. Ukázala jsem mu papír a on jen klidně pronesl: „Tak jí napiš, za to nic nedáš.“

Žádné omluvné romány

Muži mají dar říkat věci jednoduše, i když jsou pro nás ženy složité jako šachová partie. Sedla jsem si k počítači a napsala krátký pozdrav. Žádné omluvné romány, jen pár vět o tom, že jsem našla její dopis, že mě to dojalo a že bych ji ráda viděla.

Odeslala jsem ho a měla pocit, že jsem udělala něco, co jsem odkládala příliš dlouho. Odpověď přišla rychle. Hana psala, že se jí sevřelo srdce, když viděla moje jméno. Že si myslela, že jsem na ni zapomněla, ale že ji to nikdy nepřestalo mrzet.

A že se chce sejít, co nejdřív. Domluvily jsme si setkání v malé kavárně u řeky. Když jsem ji uviděla, měla jsem pocit, že se mi vrací kus života, který jsem kdysi odložila.

Její oči byly pořád laskavé

Byla starší, samozřejmě, stejně jako já. Ale její oči byly pořád stejně laskavé a trochu pobavené světem. Seděly jsme tam dvě hodiny. Povídaly jsme si o dětech, o práci, o radostech i zklamáních.

Když jsme se loučily, Hana mě objala a řekla: „Víš, já jsem ti tehdy psala, že se těším, až se ozveš. Trvalo ti to dvacet let, ale stálo to za to.“ A já se jen tiše usmála, protože měla pravdu.

Olga H., 59 let, Chrudim