Perské kočky chovám už patnáct let, od té doby, co děti odešly z domova. Každá kočka je jiná, s každou jsou jiné starosti.

Ale žádná mi nepřinesla do života tolik adrenalinu jako Pucek. Pucek je sněhobílý tříletý kocour s dokonalou vizáží, kterého jsem si pořídila, abych oživila svůj chov.

Peršanky někdy bývají trochu rezervované, ale mají ušlechtilou povahu a moc nezlobí. Ani jedna z koček, které jsem v minulosti měla, nebyla útěkářka.

Pucek ale toužil vyrazit za dobrodružstvím od první chvíle, co se ocitl u nás v bytě, a navíc byl hodně vynalézavý.

Do dvou měsíců jsem musela nechat zasíťovat všechna okna a také verandu. Jediná dvě, která jsem nechala volná, bylo okénko v koupelně a na záchodě. Ta byla na háček a mezera nebyla velká, takže jsem je považovala za bezpečná. Obě vedla na střechu mansardy obchodu, který je v domě pod námi.

Tak šikovný

Před dvěma týdny jsem Pucka nachytala, jak se snaží háček dostat z očka. To mě přesvědčilo, že bych měla dát okénka také zasíťovat. Uplynulo pár dní. Potřebovala jsem kočkám vyčistit záchodky. Vždycky to dělám v koupelně, kvůli tomu, abych mohla větrat.

Uprostřed práce jsem si ale uvědomila, že bych měla do dvora přemístit popelnici. Tak jsem se sebrala a  šla ven. Když byla popelnice ve dvoře, zaslechla jsem tenoulinké mňoukání. Samozřejmě jsem se začala rozhlížet, odkud vychází.

Ale ve chvíli, kdy jsem zaslechla usilovné, vyděšené škrábání pacek na střeše nad mansardou, málem se mi zastavilo srdce. Když jsem zvedla oči, spatřila jsem vyděšeného Pucka, který právě sklouzl do okapu. Není to nijak strašně vysoko, jen asi pět metrů.

Ale já moc dobře vím, že i pád z takové výšky může stát kočku život.  V hlavě se mi myšlenky mlely jako prádlo ve ždímačce. Co mám dělat? Nalákat ho zpátky? Volat hasiče? Vyrazila jsem do bytu. V předsíni jsem popadla mobil a vytáčela číslo na hasiče.

Mezitím jsem doběhla k okénku a snažila se Pucka lákat zpět. Marně. Požárníci projevili víc pochopení, než bych čekala.

Hasiči se činili

Do deseti minut byli na místě, i s žebříkem. Nejprve se mě důkladně vyptali, jakou má Pucek povahu, jestli je lekavý, co má rád, jaké dobrotě neodolá a jak je na tom s cizími lidmi.

Pak se rozhodli, že ho jeden z hasičů zkusí nalákat ze žebříku k sobě. Jak řekli, tak udělali. Jenomže kočičák byl vyděšenější, než by se mohlo zdát. Vždycky když se k němu pan požárník přiblížil, udělal pár váhavých, klouzavých kroků stranou od něj.

Dělalo se mi zle, když jsem se na to dívala, a to i přesto, že dole sledovali každý kocourův krok další dva hasiči s plachtou připravení zvíře chytit, kdyby padalo.

Utíkal a najednou hop!

Hru jeden krok kupředu, dva zpátky hrál Pucek s požárníky asi čtvrt hodiny. Pak se ustrašený kocourek najednou posadil, rozverně se rozhlédl, třemi kroky plavně přeskočil k oknu do koupelny a šup dovnitř. Teď mi pro změnu bylo špatně samou trapností.

Zburcovala jsem hasiče a ten syčák přitom žádnou pomoc nepotřeboval. Naštěstí povolaní zachránci měli nejen pochopení, ale i smysl pro humor. Stejně jsem se propadala hanbou a Puckovi tu ostudu jen tak nezapomenu.

Jarmila (61), Sušice