Jako malá jsem sbírala porcelánová zvířátka. Byla mými talismany. Tedy až do dne, kdy mi mamka přinesla malého bílého sloníka, který se stal mojí noční můrou.
Strach z na první pohled nevinných porcelánových sloníků u mě odstartoval, když mi bylo osm let. Tehdy jsme se s rodiči přestěhovali za město, kde bylo také malé starožitnictví a vetešnictví. Často jsme tam s maminkou chodily.
Maminka se tam poohlížela po starém porcelánovém servisu a já jsem obdivovala figurky zvířátek. Bylo mi šest let, když jsem si založila svoji malou zoo. V mojí zvířátkovské rodině bylo mnoho druhů zvířátek, třeba sloníci, žáby, prasátka nebo hrošíci.
Vypadal krásně a nevinně
„Maruško, pojď sem,“ zavolala na mě jednou odpoledne mamka. Přiběhla jsem ze svého pokojíku do kuchyně, oči navrch hlavy. Maminka zrovna vytahovala z kabelky papírový pytlík. „Něco jsem ti koupila,“ řekla a pytlík mi podala.
Rychle jsem ho otevřela. „Páni, ten krásný!“ vykřikla jsem nadšeně a bílého sloníka vyndala ven. Na výšku měl asi patnáct centimetrů a na délku dvacet. Přemýšlela jsem, kam si svůj nový přírůstek dám. Na poličce už bylo plno.
