Ze zoufalství člověk často dělá zoufalé věci. Bohužel to potkalo i mně. I když začátek byl tak krásně zalitý sluncem.
Když jsem otevřela oči, viděla jsem jen nějaké rozmazané obličeje sklánějící se nade mnou a slyšela tlumené hlasy. Pomalu mi došlo, že jsem v nemocnici. Kolem mě byly samé hadičky, tiše problikávali monitorovací přístroje a nade mnou stál rozpačitý Marek. Je to snad sen?
Byl konec lásky
S Markem jsme žili tři roky ve společné domácnosti. Byla jsem po rozvodu. Syn studoval v zahraničí a mě bývalý manžel vyhodil z bytu. To, že jsem v té době potkala Marka, jsem považovala za velké štěstí.
Milovala jsem ho. Myslela jsem si, že nám to docela dobře klape a už jsem pomalu, ale jistě slyšela v dálce znít svatební zvony. Byl to ale jen hloupý přelud. Místo žádosti o roku mi Marek jednoho dne sdělil, že si našel někoho jiného.
Zatmělo se mi před očima a já myslela, že nastal konec světa. Marka jsem velice milovala, bez něho jsem si život představit nedokázala. Proto jsem také souhlasila s jeho nabídkou, abych dál zůstala bydlet v jeho bytě, než si najdu něco jiného.
Doufala jsem v nemožné
Říkala jsem si, že díky tomu, že budeme stále spolu v jedné domácnosti, mám ještě šanci. Šanci získat ho zpět. Jenže to tak vůbec nebylo. Marek mi přenechal jeden pokoj a on se přestěhoval do druhého.
Kuchyň jsme měli společnou. Za několik dní si začal do bytu vodit svoji novou přítelkyni. Netoužila jsem ji vůbec poznat, ale nedalo se tomu vyhýbat donekonečna. Byla hezčí a mladší a veselejší než já. Tohle snad nevydržím! Napadlo mě jako první. Otevřela jsem bonbonieru, pustila televizi a trochu se mi ulevilo.
Projedla jsem se na 120 kg
Jídlo mi začalo dělat dobře. Uklidňovalo mě, zlepšovalo mi náladu, dávalo mi zapomenou na to, že ve vedlejším pokoji se můj Marek miluje s někým jiným. Cpala jsem se celé večery i části probděné noci.
Vším, co mi přišlo pod ruku. Přejídala jsem se tak strašlivým stylem, že jsem za rok a půl dokázala přibrat rovných 50 kilo! Vážila jsem 120 kg a při mé výšce jsem byla jak neforemná koule. Valila jsem se ulicí a lidé se po mně otáčeli.
Určitě však ne proto, aby mě obdivovali. V té době už jsem bydlela ve své garsonce, ale jedla jsem pořád dál.
Zakročila moje kolegyně
Nakonec se do toho vložila moje kolegyně Simona. Pozvala mě na kávu a velice vážně mi začala domlouvat. Říkala, že se o mě bojí, protože mi prý moje tloušťka ohrožuje život. Pak mi dala kontakt na nějakého jejího známého lékaře.
Díky tomu jsem absolvovala bandáž žaludku. Nebylo to vůbec jednoduché. Tedy především psychicky. Komplikace nastaly i po operaci. Byla jsem totiž hrozně nedisciplinovaná a často se přejedla. To pak můj zmenšený žaludek silně protestoval a mě bylo neskutečně zle.
Hubnu, nic jiného nechci
Po čase si mi podařilo zhubnout 30 kilogramů. Byla jsem nadšená a chtěla mnohem víc. Stejně tak, jak jsem se kdysi přejídala, teď zase skoro nic nejím. Z extrému do extrému. Zhodnotila situaci kamarádka.
To bylo ještě před tím, než jsem se v práci zčistajasna zhroutila a odvezli mě do nemocnice. Teď tu tedy ležím na kapačkách. Marek se na mě přišel podívat. Ale bylo to jen ze soucitu. A o to já vůbec nestojím. O soucit ne.
Monika V. (52), Opava