Když jsem přišla o práci, myslela jsem, že je konec. V pětapadesáti mi podali obálku s výpovědí, a já měla pocit, jako by se pode mnou rozestoupila zem.
Seděla jsem naproti personalistce, poslouchala řeči o reorganizaci a optimalizaci nákladů, ale v hlavě mi znělo jen: „Kdo mě teď ještě vezme? Ženskou po padesátce?“ Domů jsem dojela tramvají skoro automaticky.
V předsíni jsem se opřela o zeď a rozbrečela se. Můj milovaný manžel Mirek mě objal, posadil ke stolu a nalil čaj. „Hele,“ řekl tiše, „možná je to šance. Třeba zjistíš, co vlastně chceš dělat ty.“
Ocitla jsem se v jiném světě
Jenže já měla pocit, že už nic neumím. Děti dospělé, vnoučata v nedohlednu, kolektiv pryč. První týdny byly nejhorší. Ráno jsem vstala, oblékla se, jako bych šla do práce, a pak jsem si sedla k počítači a procházela inzeráty.
Všude „mladý, dynamický kolektiv“, „flexibilita“, „angličtina na výborné úrovni“.
Jako bych se ocitla v cizím světě. Na úřadu práce byli milí, ale i tam jsem cítila, že jsem jen další číslo v systému. V noci jsem nemohla spát a v hlavě mi běžely černé scénáře. Co když už nikdy žádnou práci neseženu? Co když skončím doma, otrávená a bez energie?
Našla jsem látky po mamince
Jedno odpoledne jsem se pustila do velkého úklidu, abych nemusela myslet. Otevírala jsem skříně, třídila staré papíry, fotky, krabice. V jedné z nich jsem našla látky po mamince. Byla švadlena, celý život šila lidem šaty, kabáty, svatební šaty.
Jako malá jsem jí sedávala u nohou, sbírala odstřižky a šila panenkám šatičky. Vždycky říkala: „Ty máš na to oko, Hani, ty jednou něco dokážeš.“ Jenže pak přišla střední, práce, děti, hypotéka. A šití se vytratilo.
Teď jsem ale seděla na zemi, v ruce kousek květované látky a najednou se mi vybavila maminka, jak se sklání nad strojem. Ten večer jsem vytáhla náš starý šicí stroj, který stál roky v koutě.
Já bych taky jednu brala…
Nejdřív jsem z něj jen otřela prach, vyměnila jehlu, namotala nit. Pak jsem si ustřihla kus látky a zkusila pár stehů. Ruce si to pamatovaly. Bylo to neohrabané, ale zároveň zvláštně uklidňující. Nakonec jsem si ušila jednoduchou nákupní tašku. Druhý den jsem s ní šla na nákup.
U pokladen mě zastavila sousedka Jana: „To máš krásnou tašku, kde jsi ji koupila?“ Když jsem řekla, že jsem si ji ušila sama, zvedla obočí: „Ty šiješ? Já bych jednu takovou taky brala.“ Smála jsem se, ale večer jsem sedla ke stroji a ušila tašku i pro ni.
Za pár dní mi volala, že ji všichni chválí, a jestli bych neušila ještě jednu pro její dceru. A pak mi napsala bývalá kolegyně, že shání obal na knihu.
Moc mě to bavilo
Najednou jsem měla na stole tři zakázky. Mirek se smál, že mám „druhou směnu“, a přinesl mi z dílny prkno, ze kterého udělal pracovní desku. Syn mi pomohl založit stránku na internetu a profil na sociálních sítích. Dcera mi ukázala, jak fotit výrobky u okna, aby měly hezké světlo.
Připadala jsem si jako začátečník v úplně novém oboru, ale zároveň mě to bavilo. Začala jsem šít kabelky, obaly na knihy, kosmetické taštičky, povlaky na polštáře.
Vybírala jsem látky tak, aby spolu ladily, hrála si s detaily, kapsičkami, knoflíky. Každý kousek byl originál. Když mi přišla první objednávka, nevěřila jsem vlastním očím.
Dodává mi odvahu
Najednou jsem měla důvod ráno vstát. Jedna zákaznice mi napsala, že moje taška s ní jezdí každý den do práce a že jí dělá radost už jen tím, jak je barevná.
Jiná mi poslala fotku z nemocničního pokoje, kde měla na stolku položený můj obal na knihu. „Dodává mi odvahu,“ napsala. Seděla jsem u stolu, četla ty řádky a měla slzy v očích.
Samozřejmě, nebylo to všechno růžové. Některé dny jsem měla pocit, že nic nestíhám, jindy jsem se bála, že objednávky přestanou chodit. Někdy se mi něco nepovedlo, musela jsem párat a začít znovu.
Dnes je mi šedesát tři let, a když se ohlédnu zpátky, už nevidím jen ten den, kdy jsem přišla o práci.
Začátek nové životní etapy
Vidím i den, kdy jsem otevřela krabici s látkami. Den, kdy jsem ušila první tašku. Den, kdy přišla první objednávka od cizího člověka. A hlavně vidím, že konec jedné kapitoly opravdu může být začátkem jiné.
Možná jsem přišla o jistotu pravidelné výplaty, ale našla jsem něco, co jsem celý život přehlížela, svůj vlastní talent.
Hana K., 63 let, Brno
