Naše bábinka to téměř už vzdávala. Nic jí nebylo vhod, nic ji netěšilo, její neustálé nářky se nedaly poslouchat. Nakonec zasáhl osud.
Moje matka prohlašovala, že už nemá žádnou radost ze života, že se jí chce jenom umřít. Děsilo mě to, bohužel to lekalo i mého syna neboli jejího vnuka. Pokaždé zbledl, když se babička takhle rouhala, bylo vidět, že trpí a není mu to vhod.
Marně jsem přemýšlela, jak stárnoucí matku přimět aspoň ke špetce optimismu. Byla přitom na svůj věk v dobré kondici, například chůze jí nedělala problémy, nepotřebovala ani hůl, také zrak měla v pořádku, ale ničeho si nevážila a věčně se rouhala.
Vedla takové ty řeči, že se těší na smrt a že se nemůže dočkat, až bude mít od všech pozemských trápení konečně pokoj. Netušila jsem, o jakých trápeních mluví.
Vzorně jsme se o ni s manželem starali, měla zdravého vnuka, který studoval vysokou školu, útulný byt. Bohužel to nedokázala ocenit.
Naříkavá máma
„Co my jenom budeme s tou tvojí naříkavou mámou dělat?“ stýskal si můj muž. Opravdu jsme si už nevěděli rady. Mámu nic netěšilo, nic jí neudělalo radost. Dárky nám vracela, že je to prý pro ni škoda.
Jíst jí nechutnalo, ani už nemlsala, tak jako dřív, čokoládové bonbony, na žádný výlet se nenechala zlákat, a to mívala přitom dřív moc ráda návštěvy hradů a zámků.
No ale nakonec se na nás usmálo štěstí. Našli jsme v kůlně u chaty kotě, bylo krásné, černé, ale zoufalé, uvízlo mezi plaňkami a nemohlo se hýbat.
Dlouho by nepřežilo, přijeli jsme na chatu v pravý čas. „Co s kotětem?“ přemítali jsme. Nechat jsme si ho nemohli, doma jsme měli psa. A pak na to přišel můj muž. „Už to mám!“ zvolal. „Kotě dostane babička!“
Nejlepší řešení
Nepočítali jsme s babiččiným tuhým odporem, mysleli jsme, že bude ráda, že bude mít společníka. „Jděte do háje s kočkou!“ obořila se na nás.
„Nemám kočky ráda. Skáčou na stůl, dělají nepořádek. Víte, kolikrát mě poškrábaly, když jsem byla malá a bydlely jsme na statku? Seberte si ji a jděte.“ Byla jsem bezradná, avšak syn na mě pohlédl s výzvou v očích.
Manžel beze slov přikývl. Věděla jsem, co se odehrává. Stáli jsme ve dveřích. Položili jsme krabici s kotětem, misky, kočičí jídlo a další věci do chodbičky, zabouchli dveře a utekli.
„Nepřehnali jsme to?“ povídám v autě. Manžel se synem se smáli, syn povídá: „Bylo to nejlepší řešení. Uvidíš.“ Za tři dny jsme matku navštívili a byla k nepoznání.
Vyprávěla pořád jenom o kočce. Co snědla a co nesnědla, jakou dobrůtku má nejraději, že skáče na stůl a že to nevadí. „A vůbec se mě nebojí,“ pochlubila se závěrem. „Spí se mnou v posteli. Krásně vrní, a to mě hezky uspává.“
Romana (60), Karlovy Vary
