Dnes vím, koho spatříme předtím, než opustíme tento svět.

Určitě jste někdy viděli obraz nebo film, kde je smrt znázorněna v podobě kostlivce s dlouhou kosou. Podle mé vlastní zkušenosti ale může mít její podoba úplně jinou tvář. A věřte mi, že setkání s ní není nic, na co by člověk snadno zapomněl.

Myslela jsem, že je to zloděj

Tenkrát byl chladný podzimní večer, drobně pršelo a ulice byla skoro liduprázdná. Vracela jsem se domů, když jsem si všimla podivné postavy stojící před vchodem do jednoho činžovního domu.

Na první pohled jsem se vyděsila, protože jsem si myslela, že jde o nějakého zloděje nebo nebezpečného člověka. Postava se ale téměř vůbec nehýbala. Čím více jsem se k ní blížila, tím větší jsem měla strach.

V tom se otočila mým směrem a já hrůzou vykřikla. Pod černou kápí neměla ta bytost žádnou skutečnou tvář. Z temnoty na mě hleděly jenom dvě prázdné, děsivě bílé oči.

Okamžitě jsem se otočila a dala se na útěk. Několikrát jsem se ohlédla, jestli se přízrak nevydal za mnou. Stál ale stále na stejném místě před vchodem.

Ještě větší hrůzu jsem pocítila o dva dny později. Dozvěděla jsem se totiž, že v jednom z bytů onoho domu zemřel starší muž. Tehdy mě napadlo, že to, co jsem viděla, mohl být posel smrti.

Stalo se mi to ještě jednou

Asi dva měsíce po prvním zážitku jsem stejnou děsivou postavu spatřila před jedním rodinným domem. V první chvíli jsem měla pocit, že bych měla jeho obyvatele nějak varovat.

Jenže co bych jim vlastně řekla? Kdo by mi uvěřil, kdybych tvrdila, že před jejich domem stojí podivný přízrak? Přesto jsem se později začala zajímat, zda se v tom domě něco nestalo.

A když jsem zjistila, že tam mladý muž spáchal sebevraždu oběšením, znovu mi přeběhl mráz po zádech. Od té doby přemýšlím, co by se stalo, kdybych jednou spatřila stejnou postavu před našimi dveřmi.

Nevím, jestli bych dokázala zachovat klid. Jedno však vím jistě: pokud si smrt skutečně chodí pro své oběti v podobě tajemného přízraku, nikdo z nás jí v jejím poslání nedokáže zabránit.

Jiřina L. (57), Olomouc