Odráželi se tam lidé známí i úplně neznámí.

Nikdy jsem nevěřila na duchy. Vždycky jsem byla spíš praktická žena. Je mi pětapadesát, celý život jsem pracovala jako účetní, vychovala dvě děti a naučila jsem se spoléhat hlavně sama na sebe.

Pověsti o přízracích, energiích a posmrtném životě jsem poslouchala s úsměvem. Pak se ale do mého života dostalo staré zrcadlo po babičce.

Přikládala jsem to únavě

Zrcadlo bylo vysoké, s těžkým dřevěným rámem a drobnými prasklinkami u okrajů. Babička ho mívala v ložnici a po její smrti zůstalo dlouho uložené na půdě. Když jsem si ho vzala domů, vzpomněla jsem si, že se mu maminka vždycky vyhýbala.

Tehdy jsem tomu nepřikládala žádný význam. Postavila jsem ho do ložnice naproti posteli. Jednoho večera jsem si před ním česala vlasy a v odrazu jsem za svým levým ramenem zahlédla ženu v tmavých šatech.

Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Po návratu k zrcadlu byla místnost v odrazu prázdná. Přesvědčovala jsem sama sebe, že šlo o únavu. Jenže o několik dní později se v zrcadle objevil starý muž sedící na kraji mé postele.

Ani tentokrát po otočení nebylo v místnosti nic neobvyklého. Začala jsem se zrcadla bát, přestože jsem si namlouvala, že jde jen o optické klamy.

Zažila to i matka

Nejhorší zážitek přišel krátce nato. Probudila jsem se uprostřed noci a měla zvláštní pocit, že mě někdo pozoruje. V zrcadle jsem spatřila sama sebe v neznámých šatech, stojící v cizí místnosti.

Za mnou hořela jediná svíčka a vedle mě stála žena, kterou jsem už jednou zahlédla. Dívala se přímo na mě a ukazovala někam za moje rameno. Když jsem se otočila, nic tam nebylo. V odrazu však už také nestála.

Tehdy jsem zavolala mamince a poprvé se dozvěděla, že podobné věci zažila i ona. Babička prý věřila, že staré zrcadlo dokáže zachytit obrazy lidí, kteří už nežijí. Od té chvíle jsem zrcadlo pozorovala s respektem.

Jedné noci jsem se před něj posadila a rozhodla se neutéct. Po chvíli se v odrazu objevila moje babička. Vypadala mladší, než jsem si ji pamatovala, a ve tváři měla klidný výraz. Potom zmizela stejně náhle, jako se objevila.

Dnes už se nebojím

Druhý den jsem zrcadlo přestěhovala do chodby. Od té doby se přízraky objevovaly jen zřídka. Jednou jsem v něm však znovu zahlédla babičku. Tentokrát ukazovala na fotografii mojí dcery, ležící na stolku pod zrcadlem.

Ještě téhož dne jsem dceři zavolala. Zjistila jsem, že prochází těžkým obdobím a stojí před složitým rozhodnutím. Strávily jsme spolu celý večer a dlouho si povídaly. Dodnes nevím, jestli mě k tomu přivedlo zrcadlo, náhoda, nebo něco, čemu nerozumím.

Zrcadlo mám stále doma. Už se ho nebojím, i když v něm někdy zahlédnu známou tvář nebo nejasný stín. Možná jsou to jen vzpomínky, které si moje mysl spojuje do podivných obrazů. A možná stará zrcadla skutečně ukrývají něco, co naše oči běžně nevidí.

Eva N., (55), Třeboň