Nápad mojí dcery mi nejprve připadal dost bláznivý.

Nikdy bych nevěřila, že ještě po padesátce může člověk začít úplně nový život. Já už jsem byla přesvědčená, že mě čekají jen obyčejné dny, práce, domácnost a občasná návštěva dcery s vnoučaty.

Na velké změny jsem si netroufala a na lásku jsem už vůbec nemyslela. Po rozvodu jsem si zvykla být sama a vlastně mi to ani nepřipadalo zvláštní.

Nechala jsem se přemluvit

Pak ale přišly jedny prázdniny a moje dcera Denisa mi zavolala s nápadem, který mě nejdřív pořádně vyděsil. Chtěla, abych si vzala dovolenou a vydaly jsme se spolu na kole po Česku. Rozesmála jsem se. Já a kolo?

Vždyť jsem naposledy pořádně jezdila snad před dvaceti lety! Dcera se ale nedala odbýt. Prý pojedeme pomalu, žádné závody, budeme spát v penzionech a každý den si vybereme, kam se vydáme.

Nakonec mě přemluvila a tak jsme v červenci vyrazily. Začaly jsme v jižních Čechách a postupně projížděly malebnými vesničkami, kolem rybníků a lesů.

Zastavovaly jsme na hradech, dávaly si zmrzlinu a večer sedávaly na zahrádkách malých hospůdek. Zpočátku mě všechno bolelo a několikrát jsem Denise vyčítala, že mě vůbec na to kolo dostala. Po pár dnech jsem ale zjistila, že se mi ta svoboda začíná líbit.

Měli jsme společnou cestu

Jedno odpoledne jsme dorazily do malé vesnice, kde jsme měly zamluvené ubytování. Byla jsem unavená a těšila se na sprchu. Když jsme sesedaly z kol, všimla jsem si muže, který stál opodál a snažil se opravit přehazovačku na svém kole.

Dala jsem se s ním do řeči. Jmenoval se Libor, bylo mu padesát osm let a stejně jako my projížděl Česko na kole. Prý se po smrti manželky před několika lety vydal na první delší cestu a od té doby každé léto někam vyrazil.

Byl mi sympatický od prvního okamžiku, možná proto, že si na nic nehrál. Mluvili jsme spolu úplně přirozeně, jako bychom se znali už dlouho. Denisa si toho samozřejmě všimla.

Večer, když jsme ležely v pokoji, se na mě podívala a konstatovala, že se mi Libor určitě líbí. Protestovala jsem jenom chabě a cítila jsem, jak se červenám.

Druhý den ráno jsme se s Liborem znovu potkaly. Náhoda, nebo možná trochu zásluha mojí dcery, nás svedla na stejnou trasu. Několik hodin jsme tak jeli společně.

Povídali jsme si o dětech, o životě, o tom, co jsme nestihli a co bychom ještě chtěli zažít. Libor měl podobný smysl pro humor jako já a dokázal mě rozesmát i ve chvíli, kdy jsem už sotva šlapala do kopce.

Nikdy není pozdě na změnu

Naše cesty se nakonec měly rozdělit. Denisa chtěla pokračovat směrem na Vysočinu a Libor plánoval jet na sever. Když jsme se loučili, vyměnili jsme si telefonní čísla. Ani jeden z nás ale nevěděl, jestli se ještě někdy ozveme.

Libor zavolal hned večer a oznamoval mi, že dojel v pořádku a že mu naše společné cstování chybí. Od té chvíle jsme si začali psát každý den. Po návratu domů jsem netrpělivě čekala na jeho zprávy.

Po několika týdnech jsme se znovu setkali. Tentokrát už bez kol, jen tak, na kávě. Dnes jsme spolu už několik let. Jezdíme na výlety, chodíme na procházky a pořád objevujeme nová místa.

A samozřejmě máme každý své kolo. Občas se smějeme tomu, že kdyby mi tehdy Denisa nezavolala, možná bych dodnes seděla doma a říkala si, že už je na všechno pozdě. Teď vím, že nikdy není.

Naše prázdninová cesta mi totiž nepřinesla jen krásné vzpomínky na české hrady, lesy a vesničky. Přinesla mi něco mnohem vzácnějšího. Ukázala mi, že člověk může začít znovu v jakémkoli věku. A že láska si někdy najde cestu právě tehdy, když ji vůbec nehledáme.

Radka Z. (50), Brno