Život přináší nejrůznější překvapení. Některá z nich mohou být i nečekaná a příjemná.

Píšu vám svůj příběh proto, aby ostatní čtenářky věděly, že i když je člověk sám a na dně, vždycky se může najít nějaký zachránce.

Přemýšlela jsem o sebevraždě!

Bylo mi už skoro padesát a život se pro mě nevyvíjel moc dobře. Během posledních let jsem ztratila manžela, který byl o dost starší a zemřel na zákeřnou nemoc.

S jediným synem, kterého jsme měli, jsem byla v kontaktu na dálku, protože se už před lety odstěhoval do Kanady. Často jsem se cítila osamocená. Občasná posezení s kamarádkami to nemohla moc vylepšit. A pak se všechno ještě zhoršilo.

Dostala jsem výpověď z práce. Zanedlouho po odchodu, než jsem si mohla najít něco jiného, jsem navíc onemocněla. Pár dnů jsem si pobyla v nemocnici a potom jsem musela trávit čas doma na lůžku. V těch chvílích mi bylo opravdu psychicky nedobře.

Měla jsem všelijaké myšlenky, dokonce i ty nejvíc hříšné: že bych dobrovolně všechno ukončila. Kdybych snědla spoustu prášků a usnula, ani by to nebolelo. Můj život beztak nikam nevedl.

Jméno, které jsem nečekala

Právě den poté, co mi bylo nejhůř na duši, zazvonila u dveří listonoška. Přinesla mi doporučený dopis. Žádný jsem nečekala a ani netušila, kdo by mi mohl psát. Myslela jsem si, že to bude nějaká nabídka z banky, pojišťovny nebo něco podobného.

Už při pohledu na zpáteční adresu se mi ale roztřásly ruce. Michal Šebek. Snad to není ten, koho mám na mysli? Netrpělivě jsem roztrhla obálku a četla. Byl to opravdu on, moje první velká láska.

Vzpomněl si na mě po mnoha letech a protože jsem bydlela stále na stejné adrese, nedalo mu práci najít mě. Přijít se neodvážil, nejprve mi napsal. Uvedl tam i své telefonní číslo. Pokud čekáte nějaký šťastný konec jako ve filmu, tak vás zklamu.

Ano, setkali jsme se a zavzpomínali na mládí. Nic víc ale nebylo. Pro mě ale tohle setkání znamenalo, že jsem se odrazila ode dna. Začala jsem znovu mít chuť do života. Dnes, po třech letech, už mám novou práci i nového přítele.

Alena E. (52), Děčín