Zdály se mi podivné sny o místech, která jsem nikdy nenavštívila ani o nich neslyšela. Později se mi zjevovala i tajemná žena žadonící o pomoc. Její zoufalá rodina ji už dlouhé roky pohřešovala…
Již jako dítě jsem vnímala věci, které ostatní neviděli a neslyšeli. Maminka mi vyprávěla, že jsem neustále tvrdila, že za mnou v noci chodí duchové a že si se mnou povídají. I přesto ale zážitek, který se mi stal před rokem, mě nesmírně vyděsil.
Všechno začalo loni na dušičky, kdy se prý stírají hranice mezi světem živých a mrtvých. Jestli jsem tomu do té doby nevěřila, tak ten den se všechno změnilo!
Ocitla jsem se v lese
V noci na 1. listopadu se mi zdál velmi zvláštní a děsivě živý sen. Odehrával se v hlubokém temném lese u jakési kamenné zídky poblíž silnice. V dálce byla slyšet auta, která rušila všudypřítomné ticho.
Málem bych přeslechla slabý ženský hlásek, který cosi šeptal. Musela jsem hodně soustředit, abych porozuměla, co říká. Volal mé jméno! Ve snu jsem se divoce rozhlížela, ale v lese nikdo nebyl. Nebo jsem tedy alespoň nikoho neviděla. Další noc se sen opakoval.
Nebo spíš volně pokračoval. Stála jsem znovu v tom stejném lese, ale tentokrát jsem byla u nějakého sklepení nebo podzemní chodby. Nedokázala jsem přesně odhadnout, o co se jednalo, když jsem se podívala dovnitř, padla na mě strašná tíseň.
Zdálo se mi, že se z té hloubky na mě někdo upřeně dívá. Vzbudila jsem se celá propocená se strašnými pocity bezmoci. Nemohla jsem na ty sny přestat myslet. Třetí noc zoufalé volání mého jména ve snu ještě zesílilo.
Krátce předtím, než jsem se vzbudila, jsem tentokrát už zcela jasně uviděla zakrvácenou tvář ženy, která mě žádala, abych přišla za ní. Od té chvíle se mi její tvář zjevovala každou noc se stejnou zoufalou prosbou. Nechápala jsem, proč mám jít za ní.
Začala jsem se bát, že je to varování. Že se mi má něco zlého stát.
Začala jsem ji hledat
Byla jsem zničená. Bála jsem se usnout a dokonce jsem začala brát prášky na spaní. Pak jsem si ale řekla, že takhle se žít nedá a že musím tu záhadu vyřešit, jinak se zblázním.
Ani nevím, jak mě to napadlo, ale podívala jsem se jednou večer do databáze pohřešovaných osob. Našla jsem tam ženu, která byla velmi podobná té, kterou viděla ve snu. Jen byla trochu mladší. Jmenovala se Jana, bylo jí pětadvacet let a byla to krásná brunetka.
Chtěla jsem se o ní dozvědět víc, a tak jsem začala pátrat na vlastní pěst. Zjistila jsem, že rodina tu nebožačku hledá už neuvěřitelných pět let.
Začala jsem se o případ zajímat hlouběji a zjistila strašné okolnosti, které mě přiměli duchovi, který se ke mně zřejmě připoutal, pomoci. Našla jsem Janinu rodinu a s obavami se jim svěřila, že ji vídám často ve snu a že mě prosí, abych ji „vysvobodila“.
K mému překvapení na mě tatínek Jany ani její maminka nekoukali jako na blázna, ale jako na hrdinku, která jim dala naději. Prý už se dávno smířili s tím, že je jejich jediná dcera mrtvá, přáli by si ji ale důstojně pohřbít. Bez těla to ale nešlo.
Spojila jsem se s vědmou
Rodina dívky mi dala svolení v pátrání pokračovat. Dokonce mi dali spoustu informací o své dceři, které by mi mohly pomoci. Vydala jsem se proto za vědmou, o které jsem věděla, že se podobnými věcmi zabývá.
Na základě mého vyprávění mi potvrdila, že se se mnou duch dívky spojil proto, že je uvězněn a bloudí mezi světem živých a mrtvých. Během jedné seance jsme se s mrtvou spojily a to, co jsme se dozvěděly nás úplně uzemnilo.
Skrze vědmu dívka vypověděla, že byla zavražděna a detailně popsala místo, kde její tělo vrah ukryl. Cestou z práce prý stopovala u hlavní silnice směrem na Hradec Králové. Zastavil jí muž kolem padesátky v nákladním autě přepravní společnosti.
Na domluvené místo ji však nikdy nedovezl. Zastavil prý po cestě na odstavném parkovišti na kraji lesa a začal ji v autě páskem škrtit a osahávat. Když ztratila vědomí, měl ji znásilnit. Bezvládné tělo v potrhaném oblečení pak odtáhl do lesa pod kamenný mostík. Tam ji hodil do otevřeného odtokového kanálu a v klidu odešel.
Její rodiče mi byli vděční
Bylo to strašně těžké svěřit rodičům zavražděné dívky krutou pravdu o osudu jejich milované dcery. Jak mi ale sami řekli, pravda pro ně byla lepší než život v nejistotě. Byť byla strašná a bolestná.
Sama jsem později přivolala policii na místo, které duch ženy označil. Uvedla jsem, že jsem na něj náhodou narazila během procházky v lese. Bála jsem se, že by mi nevěřili, kdybych jim vyprávěla o tom, jak se se mnou spojil duch zavražděné.
V každém případě, od okamžiku, kdy bylo tělo nebohé stopařky nalezeno a vyzvednuto z kanálu, děsivé sny a zoufalé volání o pomoc ustaly.
Rodina Jany mě dokonce pozvala na její pohřeb, který jim umožnil se s milovanou dcerou konečně rozloučit a uzavřít jednu velmi tragickou a bolestnou životní kapitolu.
Helena K. (48), Kolín
