U silnice se mi zjevila vetchá stařenka v černém. Zastavila jsem jí a nabídla, že ji svezu. Nepočítala jsem ovšem s tím, co se od té podivné ženy dozvím.

Vracela jsem se ze služební cesty, která byla jiná než všechny ostatní. Musela jsem jet úsekem, o kterém kolují pověsti, že tam straší. Kolegové v práci mě litovali, že musím jet zrovna touhle cestou.

Nechápala jsem, co mají na mysli. Magda mi proto převyprávěla historku, jak v onom úseku zažil jeden kolega něco, nad čím mu zůstal rozum stát. Já jsem se smála, že je to jen báchorka a snaží se mě vyděsit.

Temná prázdná silnice

Domů jsem se vracela pozdě večer. Už jsem se těšila na svoji postel, když jsem si vzpomněla na to, co říkala Magda. V duchu jsem se smála, jak se mě snažila vyděsit. Venku už padala tma a já jsem se dostala na onen úsek, kterého jsem se měla podle kolegů bát.

Cestu mi osvětlovala jen dálková světla, jinak tam byla až děsivá tma. Poposedla jsem si a pořádně jsem se soustředila na řízení. Cítila jsem se divně, protože za mnou, ani v protisměru nejelo žádné auto. Jako bych byla poslední člověk na světě.

Stařena u silnice

Zesílila jsem si rádio, abych zahnala chmurné myšlenky, které se mi vkrádaly do hlavy. A pak se zničehonic u silnice objevila stařenka, která na mě mávala. Byla oblečená celá v černém a na hlavě měla černý šátek.

Probudilo se moje svědomí. „Mám zastavit? Nemám zastavit?“ ptala jsem se sama sebe. Co tady vlastně dělá takhle pozdě? Odkud a kam jde? Nejbližší vesnice byla kilometry daleko. Nakonec jsem jí zastavila.

Nepříjemný pocit

„Dobrý večer, chcete někam svézt?“ zeptala jsem se přátelsky. Žena kývla hlavou a nasedla si dozadu do auta. Ve zpětném zrcátku jsem se na ni usmála. „Kam to bude?“ Stařenka velmi tiše pronesla: „Stačí mi jen kousek. Já vám řeknu, kde mě vysadíte, teď jeďte.“

Když jsem se na stařenku pořádně podívala, došlo mi, že se podobá osobě, kterou popisovala Magda ve své historce. Neměla jsem ji brát, říkala jsem si v duchu. Přála jsem si jediné – abych to přežila.

Zmizela z auta!

Mlčky jsme ujely několik kilometrů, když vtom na mě promluvila: „Není správné, že podvádíte svého přítele.“ „Prosím? Co si to dovolujete? A jak to vlastně víte?“ ptala jsem se šokovaně a rozhořčeně. Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Čekal mě šok. Stařenka už na zadním sedadle nebyla!

Uvědomila jsem si, co chci

Prudce jsem zabrzdila. Rozhlížela jsem se na všechny strany. Nebylo po ní ani vidu, ani slechu. „Já snad blázním,“ promluvila jsem do prázdného auta. Chvíli jsem jen tak seděla a přemítala jsem nad tím, co mi ta stařena řekla. Jak to ta ženská sakra věděla?

Nemohla znát mě, ani mého přítele. Nejhorší na tom bylo, že měla pravdu.

Když jsem se nad svou nevěrou zamyslela, došlo mi, že milence vlastně nemiluji. To můj přítel Pavel je mojí osudovou láskou. Šlápla jsem na plyn a spěchala domů. Ať už ta stařenka byla kdokoliv, pomohla mi, si uvědomit, co je pro mě důležité.

Dominika L. (48), Praha