Manželská nuda mě dohnala do náručí šarmantního kastelána. Několikrát týdně jsem musela vyšlapat devadesát schodů!

Nové prádlo, šaty ani vůně nezabraly. Manžel už o mě nestál! Dlouho tvrdil, že mu moje stále vyšší váha nevadí, že mu připadám roztomilá jako malý medvídek. Ale lhal. Z milosti, aby mi nebylo líto, jak vypadám. Pohled do zrcadla mu dal za pravdu. V ruce mi už chyběla jen plástev medu, aby si mě lidé pletli s Méďou Béďou!

Nedařilo se mi zhubnout

„Musíš cvičit, chodit, prostě se hýbat!“ domlouvala mi kamarádka, když viděla, jak se trápím hlady a nehubnu. Měla pravdu, pohyb jsem nesnášela. Už ve škole jsem z tělocviku málem propadla. Jediným řešením byla nějaká brigáda.

Práce, co by mě odvedla z domu od ledničky. Když se naskytla hned v naší obci, byla jsem nadšená. Jednalo se o úklid na místním hrádku.

My starousedlíci říkali téhle polorozpadlé barabizně pyšně Hrad, ale ve skutečnosti to byl hrádek nějakého zapomenutého šlechtice. Několik místností se ale docela zachovalo a tak k nám přijížděli zvědaví turisté z celého okolí. Občas dokonce zastavil i nějaký autobus s cizinci.

Přeskočila jiskra

Já měla dvakrát do týdne chodit zametat a utírat prach. O málo placenou práci nikdo z mladých nestál, také proč? Autobusem bylo do města kousek a dala se sehnat daleko lépe ohodnocená brigáda. Mně ale vyhovovala tahle.

Jako přidaný bonus jsem brala schody, které bylo nutno na náš Hrad vystoupat. „Konečně budu mít pohyb!“ radovala jsem se v duchu, když jsem funěla směrem k Hradu. Přivítal mě pan kastelán a hned mi dal nepokrytě najevo svoje sympatie.

Podal mi ruku a přátelsky se na mě usmál. Měla jsem pocit, jako by mnou projela elektřina. Prostě to mezi námi zajiskřilo! Domů jsem šla jako omámená. Stále dokola mi hlavou zněl náš rozhovor.

Před očima jsem měla jeho úsměv a hlavně jeho dotyky mě pálily jako by byly vypáleny rozžhavenou pečetí! Těch pečetí bylo na Hradě vystavených hodně, proto mě ta představa napadla…

Mohu si vybírat

S kastelánem jsme to dali dohromady už při mém třetím brigádním dopoledni. „Ty už zase jdeš uklízet, ty chudáku?“ ptal se mě soucitně manžel a já vykouzlila na tváři trpitelský výraz. To aby nepoznal, jak moc se těším!

Schody jsem brala po dvou, jen abych byla co nejdřív se svým kastelánem. Hubla jsem rychlostí blesku. Pohyb, sex a také touha vypadat co nejlépe, udělaly svoje. „Ty jen záříš! A moc ti to sluší,“ řekla mi uznale kamarádka a zakoulela významně očima.

Nevyptávala se. Bylo jí jasné, co na Hradě provádím. Manžel si mojí proměny také všimnul. Po dlouhé době koupil kytku a dokonce mi dal i pusu! „Pojď ke mně, ty fešando,“ zašeptal jednou večer naléhavě, ale já ho odbyla: „Nepůjdu, fešáku. Dokud nezhubneš ten svůj pupík!“

Vladěna U. (62), Krušnohorsko