Ještě před dvěma lety bych nevěřila, že člověk může začít znovu v devětapadesáti. Naštěstí jsem zjistila, že i takový začátek je krásný.

Když si Petr odnesl poslední krabici s jeho sbírkou modelů letadel, bouchly dveře a na mě dolehlo to zvláštní prázdno. Nikdo se mě na nic neptal, nikdo nechtěl večeři, nikdo nekomentoval, že jsem zase koupila zbytečně drahá rajčata.

Došlo mi, že jsem také zmizela

První týdny jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Otevírala jsem skříně, zavírala skříně, přerovnávala hrnce, které jsem stejně nepoužívala.

A pak jsem jednou večer seděla na gauči, dívala se na místo, kde dřív býval Petrův oblíbený ušák, a došlo mi, že jsem vlastně také zmizela. Ne on, ale já.

A tak jsem začala úplně obyčejně. Tím, že jsem si koupila novou lampu. Zní to směšně, ale když jsem ji poprvé rozsvítila, připadala jsem si, jako bych si dovolila něco zakázaného.

Pak jsem si pořídila žluté povlečení, které Petr nesnášel, protože žlutou barvu bytostně neměl rád. Mně připadalo veselé.

Připadala jsem si jako nováček

A pak jsem se přihlásila na kurz keramiky v domě kultury. Tehdy jsem si po dlouhé době připadala jako zlobivá holka, protože tohle by Petr považoval za vrchol mého zbytečného utrácení. První hodinu jsem si připadala jako nováček v cizí třídě.

Ale pak jsem si uvědomila, že nikdo nečeká, že všechno zvládnu napoprvé, že budu tak praktická. Tady jsem konečně mohla být prostě Jindra, která neumí udělat rovný okraj na misce a směje se tomu. A pak přišla ta zápletka, která mě nakopla úplně nejvíc.

Jednou jsem si v tramvaji sedla vedle ženy, která měla na klíně tašku s logem našeho keramického kurzu. Dala se se mnou do řeči a po pěti minutách povídání se ukázalo, že zná Petra.

Prý jí kdysi opravoval kotel. A prý jí tehdy řekl, že jeho žena je hodná, ale moc toho nenamluví. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem roky žila tak tiše, až se mnou Petr přestal počítat.

Prázdný byt není trest

Začala jsem chodit na procházky kolem Ostravice, vařit si jídla, která mám ráda já, ne ta, která „se mají jíst“. A hlavně, začala jsem mluvit. S lidmi v kurzu, s prodavačkou v pekárně, se sousedem, který má psa jménem Hugo. A najednou jsem zjistila, že prázdný byt není trest.

Že je to prostor, který můžu zaplnit, čímkoli chci. Žlutým povlečením, keramickými miskami, a hlavně sebou. Když jsem nedávno seděla na balkoně, pila kávu a dívala se na ranní Ostravu, napadlo mě, že rozvod nebyl konec. Byl to začátek mého úžasného nového života.

Jindra L., 59 let, Ostrava