Musela jsem si pořádně natlouct, abych si uvědomila, že ještě stále nepatřím do starého železa. A i když jsem cestou za svým snem propotila desítky triček, všechno to úsilí za to rozhodně stálo.

Když mi lékařka loni v listopadu oznámila: „Paní Evo, s během už raději nepočítejte,“ měla jsem chuť jí říct, že s během jsem už dávno nepočítala ani já.

Ne proto, že bych byla tak disciplinovaná pacientka, ale protože jsem posledních deset let běhala maximálně po bytě s košem na prádlo. A to se, jak známo, do sportovních statistik nepočítá.

Jen jsem vařila, pekla a uklízela

Přitom ještě v padesáti jsem byla docela čiperná. Chodila jsem na nordic walking, občas jsem si zaběhla kolem přehrady, a dokonce jsem měla jedny legíny, které mi tehdy připadaly odvážné. Jenže pak se to nějak zvrtlo.

Pavel začal pracovat víc z domu, dcera Klára se rozvedla a já jsem se vrhla do role babičky na plný úvazek. A když jsem zrovna nehlídala vnučky, vařila jsem, pekla, uklízela, starala se o zahradu a měla pocit, že když se na chvíli zastavím, svět se zhroutí.

Připadala jsem si jako jitrnice

A tak jsem se nezastavila. Zato jsem se zakulatila. Nejdřív nenápadně, pak už docela viditelně. Když jsem si jednou oblékla ty staré legíny, připadala jsem si v nich jako jitrnice. A běh? Ten se vytratil úplně.

Nejdřív jsem ho odkládala, pak jsem se za sebe styděla a nakonec jsem si řekla, že už jsem na to prostě stará. Hotovo, uzavřeno, definitivní konec. A pak přišel ten listopadový den.

Uklouzla jsem na mokrém listí před domem, koleno to odneslo a já skončila v ordinaci ortopedky.

Ta mě prohlédla, zakroutila hlavou a pronesla tu větu, která mě zasáhla víc, než bych čekala: „Běh už pro vás není vhodný. Váš věk, váha, stav kloubů… buďme realistické.“

Zapomněla jsem na sebe

Realistické. To slovo mě píchlo jako špendlík. Najednou jsem si uvědomila, že mě vlastně odepsala. A že já sama jsem se odepsala už dávno. Ne kvůli kolenu, ale kvůli tomu, že jsem se nechala pohltit vším kolem a úplně jsem zapomněla na sebe. Když jsem šla domů, byla jsem vzteklá.

Na ni, na sebe, na listí, na gravitaci, na Pavla, který mi volal, ať cestou nezapomenu koupit rohlíky. A v tom vzteku se ve mně něco zlomilo. Řekla jsem si, že jestli mě někdo má odepsat, tak rozhodně ne ortopedka, která mě viděla dvakrát v životě.

A že jestli jsem se vzdala běhu, tak to nebylo kvůli kolenu, ale kvůli tomu, že jsem přestala věřit, že ještě můžu být ta žena, která kdysi běžela Lužánkami a smála se u toho jako puberťačka.

Byla jsem krásně unavená

Začala jsem potichu, a hlavně potají. Nejdřív jsem jen chodila. Každý den o pár minut víc. Pavel si myslel, že jsem se dala na meditaci, protože jsem se vracela domů taková vyklidněná. Pravda byla, že jsem byla jen příjemně unavená a zpocená.

Pak jsem přidala rychlou chůzi. Pak pomalý klus. A pak jsem si jednou uvědomila, že běžím. Opravdu běžím. Sice to nevydalo příliš ladně, ale běžela jsem.

Koleno protestovalo, ale ne tak dramaticky, jak jsem čekala. Zato moje plíce mě proklínaly. A moje sportovní podprsenka taky. Ale já jsem běžela dál. A s každým metrem jsem měla pocit, že se vracím sama k sobě.

Přišel můj velký den a já stála na startu

Když jsem to po pár týdnech přiznala fyzioterapeutce, nejdřív se chytla za hlavu, ale pak se usmála a řekla: „Tak dobře. Když už jste se rozhodla být nezmar, tak to uděláme pořádně.“

A začala mě trénovat tak, že jsem občas měla podezření, že mě připravuje na maraton. A pak přišel ten velký den. Charitativní běh na tři kilometry. Pro někoho směšná vzdálenost, pro mě celý malý vesmír.

Stála jsem na startu, kolem mě ženy všeho věku, některé štíhlé jako proutek, jiné kulaté jako já. A já jsem si říkala, že je vlastně jedno, jak vypadám. Důležité je, že jsem tady. Doběhla jsem, i když jsem chvílemi opravdu sotva popadala dech.

Někdy se člověk příjemně splete

A když jsem v cíli uviděla Pavla, jak drží v ruce termosku s čajem a tváří se dojatě, a Kláru, která mávala, jako kdybych právě vyhrála olympiádu, věděla jsem, že jsem si ten svůj život vzala zpátky.

A nejlepší na tom je, že když jsem nedávno potkala tu ortopedku v lékárně, nesla si balení vitaminů a tvářila se, že mě nepoznává.

Já se ale usmála a řekla: „Paní doktorko, jen abyste věděla, uběhla jsem tři kilometry. A žiju.“ Chvíli na mě koukala, pak se rozesmála a uznala, že „někdy se člověk příjemně splete“. A já jsem si v duchu dodala: Někdy se člověk splete, ale nikdy není pozdě to napravit.

Eva F., 61 let, Břeclav