Ztratily jsme se v mlze. Temná věž se nám stala útočištěm i pastí. Zachránili nás kejklíři, nebo snad duchové?

Z kdysi velkého a významného hradu zůstala jen věž, která se navíc skrývala v lese. Zříceninu našel jen člověk, který o něm věděl, protože k němu nevedla žádná cesta, jen pěšina, a ani ceduli jsme nikde s vnučkou Klárkou neviděly.

Posléze, když jsme se vrátily domů, jsme ten kus historie hledaly marně i na mapě. Až díky známým jsme se dopátraly, že to býval kdysi dávno významný strážní hrad, který hlídal naši hranici.

Protože to bylo na jihu Čech, byly v těch místech bažiny a také často mlha. Tehdy jsme s Klárkou šly spolu na lesní jahody, jenže nás překvapil déšť a hned vzápětí po něm i mlha, která se zvedla.

Vítr nás hnal

Vběhly jsme do lesa, kde tolik nepršelo. Mlha se nám ale přilepila na paty. Brzy jsme neviděly na krok. Věž hradu se nám ukázala jako zjevení. Tam se ukryjeme.

Vlezly jsme do ní, já rozsvítila mobil, abychom viděly. Ve věži byly točité schody dolů. Vypadaly pevně, tak jsme se po nich vydaly. Čím jsme kráčely níž, tím víc světla bylo na jejich konci.

Najednou se před námi zjevila rozsáhlá místnost, možná kdysi sál, osvětlená svícny, zařízená starožitným nábytkem, v krbu se topilo, u klavíru seděla krásná dáma, kolem postávali lidé v historických šatech.

Stůl se prohýbal pod dobrotami. „Jen pojďte, dobrá ženo, a usušte se!“ pobídl nás muž v obleku rytíře. Byly jsme tak omámeny, že jsme neprotestovaly. K vnučce přiskotačil šašek s rolničkami. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

Tajemné zvuky

Vůbec netuším, jak dlouho jsme tam pobyly, já se modlila, aby to nebyli duchové, nebo jsme se neocitly v nějaké jiné době. Když nám páže oznámilo, že venku už neprší a mlha není, rozloučily jsme se a šplhaly po schodech vzhůru.

Přivítala nás modrá obloha a my spěchaly z lesa ven. Když jsme se vracely domů, potkaly jsme partu lidí v selských krojích. Hned mě napadlo, že se tady možná točí nějaký historický film, nebo to je nějaká hra.

Dnes se mladí lidé baví všelijak. Slovo dalo slovo, oni však o hradní věži ani o lidech v ní neměli ani tušení. Dodnes mi ta příhoda vrtá hlavou.

Můj smysl pro realitu odmítá uvěřit, že by se jednalo o cokoli nadpřirozeného. Jenže jsme narazili i na místní, kteří se dušují, že v tmavé věži uprostřed lesa straší. Ozývají se z ní divné zvuky, včetně hry na klavír.

Daniela (65), Sušice