Přátele si vybíráme sami, sourozence nikoliv. Bývá to s nimi někdy dost těžké.

Se svým starším bratrem Dušanem jsem vždycky vycházela dost složitě, mnohem hůře, než s tím mladším, Igorem. Dušan byl uzavřený do sebe, s nikým se moc nestýkal a špatně navazoval vztahy.

Zatímco s Igorem jsem sdílela i některá holčičí tajemství, Dušan si žil ve svém světě a my dva zbylí sourozenci jsme ho moc nezajímali. Takhle to probíhalo nejen v dětství a v dospívání, ale prakticky po celý život.

Nic se na tom nezměnilo ani tehdy, kdy Dušan jako první z nás vstoupil do manželství a měl děti.

Chyba v závěti

Později jsem se provdala i já a oženil se také Igor. Naše manželství byla klidná, bezproblémová, což se o vztazích staršího bratra říct nedalo. Dušan se rozvedl po pěti letech, znovu se oženil a pak se znovu rozvedl. Nakonec zůstal sám. V každém z těch dvou manželství zplodil jedno dítě.

Vadilo mi, že se o ně nezajímá, jenže s bratrem nebyla jakákoliv řeč o čemkoliv. Mrzelo mě to a ještě víc mě bolelo, když jsem viděla, jak těžce nesou Dušanovo chování naši rodiče.

Ti potom zemřeli v rychlém sledu za sebou. Dušan vždy přišel na pohřeb, ale pokaždé se tam choval divně, jakoby nepřítomně. Šokující pak bylo čtení závěti po smrti matky.

Nějakou chybou se stalo, že na Dušana připadla polovina rodinného majetku, zatímco na mě a Igora po čtvrtinách. Příliš jsme to nechápali, brali jsme to s mladším bratrem jako újmu.

Protože se ale zatím jednalo jenom o formální záležitost, zase tak moc jsme tenhle problém neřešili.

Bezdůvodné napadení

Samotářsky žijící Dušan se choval stále podivněji. Při těch málo příležitostech, kdy jsme ho s našimi rodinami vídali, mluvil trochu z cesty. Občas to byly úplné nesmysly, někdy různé náboženské řeči.

Dušan nám také začal vytýkat, že my můžeme za jeho nepovedený život. Nemělo to vůbec žádnou logiku, my jsme bratrovi nic špatného nikdy neprovedli. On se téhle myšlenky ale pevně chytil a z obviňování přešel přímo do útoku.

Hrozil, že věnuje svoji polovinu rodinného majetku – která zahrnovala nějaké polnosti, zahrady a starou chatu – na charitu nebo nějaké náboženské společnosti. Jednoho dne dokonce bezdůvodně napadl Igora fyzicky.

Bratrskému konfliktu vlastně ani nepředcházela žádná hádka. S Igorem jsme se pak shodli, že Dušanovi začíná s přibývajícím věkem nějak „harašit v hlavě“. Nevěděli jsme ale, co s tím máme nebo můžeme dělat.

Od nás bratr nic nechtěl, a kdybychom ho vybízeli, aby se nechal vyšetřit na psychiatrii, urazil by se.

Zapálil svůj byt!

Situace s Dušanem se postupně začala zhoršovat. Byl agresívní na sousedy v domě, kde bydlel. Slovně je napadal a říkal nesmyslné věci. Po mě a Igorovi chtěl neustále nějaké omluvy za věci, které jsme nespáchali – a které si jen sám ve své hlavě vymyslel.

Navíc se ukázalo, že to s tím darováním či prodejem své části rodinného majetku myslí vážně. Dozvěděli jsme se to od právníka, kterého si najal, a který naštěstí sám poznal, že Dušan trpí nějakou duševní chorobou. Báli jsme se, co všechno může bratr způsobit.

A přestože jsme k sobě po celý život nenašli vřelý vztah, bylo nám líto, co se s Dušanem děje. Pořád to byl blízký člověk. Vše se vyhrotilo tehdy, kdy starší bratr v afektu zapálil svůj byt.

Požár se podařilo uhasit, ale téměř nepříčetný Dušan byl dočasně umístěn v psychiatrické léčebně.

Tam se změnil, podle doktorů obrátil svoji agresi vůči sobě. Přestal úplně mluvit, jen stále kreslil nějaké obrázky. Když jsme ho byli s Igorem navštívit, vůbec nás nepoznal. Zůstal nakonec v léčebně dlouhodobě.

Jednoho dne nám pak zavolali, že Dušan utekl. Po dvou dnech ho našli oběšeného v lese. Na jeho pohřbu v komorním duchu jsem si uvědomila, že za spoustu těch trápení, která způsobil, asi nemohl. Nedalo se s tím asi nic dělat.

Jana V. (60), Mělník