Nevysvětlitelné věci se mohou odehrávat i pod vánočním stromečkem.

Vánoce jsem měla vždycky ráda, jako drtivá většina dětí i dospělých. Když jsem byla malá, ze všeho nejvíc jsem si přála kočárek pro panenku. Sehnat ho tehdy nebylo vůbec snadné, ale mým rodičům se to podařilo a já ho našla pod stromečkem, když mi bylo osm.

Iniciativně jsem si ho hned pomalovala barvičkami, ale nikdo se kvůli tomu na mě nezlobil. Jenže pak se jednoho dne kočárek ztratil a nebyl k nalezení. Nesla jsem to v sobě jako křivdu skoro celý život.

Nikdo se k němu nehlásil

Uplynulo třicet let. Loni mi bylo čtyřicet osm. Za tu dobu jsem prožila spoustu Vánoc, většinou veselých, jen jednou nám je pokazila smrt v rodině. Obě dcery průběžně dostávaly dárky, o jakých jsem si já v dětství mohla jenom nechat zdát.

O Vánocích jsme se dál scházeli v hojném počtu, i když jedna dcera byla už provdaná a druhá měla přítele. Během rozbalování dárků vládla o loňském Štědrém večeru stejně příjemná atmosféra jako vždy. Nakonec pod stromečkem zbyl jediný dosud nerozbalený dárek.

Nikdo se k němu nehlásil a tak jsem to vzala za sebe a začala ho rozbalovat. Divný byl i balící papír, úplně odlišný od ostatních, takový, jaký se používal kdysi před lety. Když jsem pak otevřela krabici, zastavil se mi dech.

Našla jsem v ní totiž stejný kočárek, jaký se před lety ztratil. Ne stejný typ, ale přesně ten samý – poznala jsem ho bezpečně podle svých „barviček“.

Dozvím se někdy pravdu?

Dlouho jsem to považovala za něčí vtip nebo dobrý úmysl, ale všichni moji blízcí přísahali, že s tím nemají nic společného. Byla to pro ně stejná záhada jako pro mě. S nejvíce originálním vysvětlením přišel přítel mé dcery.

Věří tomu, že kočárek ke mně doputoval buď nějakou časovou smyčkou nebo mi ho darovala nějaká dobrá duše z jiného světa.

Pro mě je podstatné, že ho opět mám.

Snad se jednoho dne nedočkám další záhady, kdy zjistím, že ze skleněné vitríny ve skříni, kam jsem ho umístila, zmizí stejně nečekaně, jako se po letech objevil.

Dagmar L. (49), Jičín