Až zpětně jsem pochopila, co mi to mělo přinést.

Před pěti lety jsem jela na týdenní dovolenou sama, bez manžela. Moje kamarádky se tomu divily a některé mě dokonce litovaly. Ptaly se, jestli mi nebude smutno. Ujišťovala jsem je, že ne.

Po pravdě jsem ale sama nevěděla, co od toho týdne čekám. Poslední měsíce jsem byla unavená. Děti už dávno žily své vlastní životy a já si najednou připadala, jako by ten můj život zůstal stát někde mezi prací, domácností a povinnostmi.

První probuzení

Vybrala jsem si malý lázeňský hotel v jižních Čechách. Byl schovaný mezi lesy a rybníky a působil trochu jako z jiného světa. Starý dům, vysoká okna, dřevěné schodiště a dlouhé chodby, které večer voněly levandulí.

Recepční mi podala klíč a řekla, že jsem dostala pokoj číslo sedm. Kdybych prý něco potřebovala, měla jsem za ní klidně přijít. Neušlo mi, že se tvářila trochu divně. Pokoj byl útulný a krásný.

Na stole stála malá keramická miska s několika kamínky. Jeden z nich byl černý jako noc. Spalo se mi dobře, ale probudila jsem se brzy nad ránem, v půl čtvrté.

Nevěděla jsem proč, prostě jsem najednou otevřela oči. V pokoji bylo ticho. Pak jsem zaslechla tiché cinknutí. Černý kamínek ležel na zemi. Přičetla jsem to spánku. Zvedla jsem ho a položila zpátky do misky.

Spatřila jsem cizí ženu

Druhý den jsem si užívala dovolenou. Prošla jsem se kolem rybníka, zašla na masáž a odpoledne si četla na lavičce pod starou lípou. Večer jsem se vrátila na pokoj. Černý kamínek byl znovu na podlaze.

Tentokrát jsem si byla jistá, že jsem se ho nedotkla. Vzala jsem ho do ruky. Byl teplý. Připadalo mi, že mi chce něco sdělit, ale současně mi rozum říkal, že je to hloupost. Další noc jsem se znovu probudila ve stejnou dobu.

U okna jsem spatřila ženu, oblečenou do dlouhých bílých šatů. Dívala se směrem k zahradě. Zatajil se mi dech. Oslovila jsem ji, žena se pomalu otočila – a pak zmizela. Ještě dlouho jsem seděla bez hnutí na posteli.

Ráno jsem si pak říkala, že se mi to zdálo. U snídaně jsem se zeptala recepční, jestli někdo z personálu chodí v noci na zahradu. Podívala se na mě tak zvláštně, až mi přeběhl mráz po zádech. Odpověděla mi, že na zahradu nikdo v noci nechodí.

Tajemný hlas pod lipou

Pak přišla třetí noc. V půl čtvrté se ozvalo zaklepání na dveře, tři pomalé údery. Zůstala jsem sedět v posteli. Po chvíli se klepání ozvalo znovu, tentokrát od okna. Srdce mi bušilo jako o závod. Pomalu jsem vstala.

Na parapetu ležel černý kamínek. Pod ním byl složený kousek papíru. Rozklepanýma rukama jsem ho otevřela. Stálo tam: „Zítra v šestnáct hodin si sedni pod lípu.

Potřebuješ něco pochopit.“ Celé dopoledne jsem přemýšlela, kdo si ze mě dělá legraci. V šestnáct hodin jsem seděla pod lípou. Zvedl se vítr, listy nade mnou se rozšuměly a já uslyšela ženský hlas, který se mě ptal, jestli vím, proč jsem tady.

Otočila jsem se. Nikdo tam nebyl. Hlas mě vyzval, ať poslouchám. Řekla mi, že jsem celý život poslouchala všechny kolem sebe, jen sama sebe ne. Zavřela jsem oči a v tu chvíli jsem ucítila něco, co jsem nedokázala popsat.

Jako by ze mě najednou spadla únava, kterou jsem v sobě nosila celé roky. Možná právě proto jsem přijela sama. Ne proto, abych před něčím utekla, ale abych konečně uslyšela vlastní hlas.

Dodnes nevím, co se tehdy v hotelu skutečně stalo. Jen mám často pocit, jako by mi někdo šeptal, abych nezapomněla poslouchat sama sebe.  Od té dovolené už vím, že někdy nemusíme odjet na konec světa, abychom našli odpověď.

Jitka B., (55), Praha