S  manželem Rosťou jsme děti vždycky chtěli. Čím víc, tím líp. Jenže jsme na sebe narazili dost pozdě. Mně bylo dvaatřicet, jemu o čtyři víc. O miminko jsme se snažili hned po svatbě. Jenže se nám nedařilo. Po roce neúspěšného úsilí jsme se vydali k lékaři.

Dozvěděli jsme se, že nic není vyloženě v nepořádku a že se to prostě někdy stane, že to nevychází.

Museli jsme si počkat

Nakonec se to povedlo. Když se syn narodil, stala se z nás dokonale šťastná rodina. Jenže žádné štěstí není bez mráčku. To naše se začalo kalit, když byly synovi tři roky. Už předtím mi občas přišlo, že se chová zvláštně.

Manžel, od přírody neskutečný optimista mně tvrdil, že jsem příliš úzkostlivá a že se synem je vše v pořádku. Jenže čím víc byl v kontaktu s ostatními dětmi, tím víc bylo jasné, že je jiný.

Před testy a pohovory

Ve chvíli, kdy i manžel připustil, že by něco mohlo být špatně, pro nás začal nekončící kolotoč testů a psychologických vyšetření. Dlouhé dva roky jsme se s Toníkem vláčeli po doktorech, než jsme se dozvěděli, že se jeho problém jmenuje Aspergerův syndrom a že kvůli němu nebude mít syn lehký život a snadné to nebude samozřejmě ani pro nás. Toník byl chytrý, všechno mu šlo, jenže byl prostě zvláštní a největší potíže měl v kontaktu s ostatními.

Naštěstí manžel dokázal z většiny těžkostí udělat dobrý vtip, takže i když zvládat Toníka a jeho společenské potíže bylo náročné, měli jsme se vlastně dobře. Ve škole byl synek jednička a to ostatní se vždycky nějak zvládlo.

Přežila jsem jen díky synovi

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. V našem případě na sebe vzalo podobu opilého řidiče. Synovi bylo dvanáct, když manžel zemřel při nehodě na dálnici. Dodnes nevím, jak jsem to tenkrát zvládla. Nechápu to a asi nikdy nepochopím.

Rok po jeho smrti si skoro nepamatuji. Vím jen, že jsem se soustředila jen a jen na syna. Vlastně jsem to přežila díky němu.

Pro něj to byla samozřejmě taky hrůza. Manžel byl studnice dobré nálady, neuvěřitelný tahoun, který dokázal za každé situace přesvědčit sebe i ostatní, že všechno půjde hladce, že problémy vlastně žádné problémy nejsou.

A najednou byl pryč a já byla na malého Toníka úplně sama. Ale stmelilo nás to, že jsme zůstali sami. Navzdory tragédii, která nás potkala, syn zvládl s úspěchem dokončit gymnázium, dostal se na vysokou školu a odpromoval.

Nevadilo mu, že je sám

Inteligence mu nechyběla, ale vzhledem k jeho chování mi bylo jasné, že není moc pravděpodobné, že by si našel nějakou partnerku. Jemu bylo jedno, že je sám. Já ale sama zůstat nechtěla. Od manželovy smrti uplynulo už víc jak deset let.

Pomalu jsem se začala rozhlížet po někom, kdo by mě měl rád. Když je vám přes padesát, je seznamování těžší, než když vám bylo dvacet. Důležité je nevzdávat se. Po několika ne zrovna úspěšných pokusech jsem na jedné internetové seznamce narazila na Davida.

Byl rozvedený, o pět let starší než já, a když jsme si psali, hezky to mezi námi jiskřilo. Při osobním setkání ovšem ještě víc.

Večeře se nevydařila

Měla jsem pocit, že konečně zase pořádně žiji. Po nějakém čase jsem si řekla, že situace nazrála tak, že bych Davida měla seznámit s Toníkem.

Samozřejmě o synovi věděl, řekla jsem mu o něm, ale chtěla jsem, aby se setkali osobně. Doufala jsem, že spolu budou vycházet. Bohužel, večeře, kterou jsem naplánovala do posledního detailu, nedopadla vůbec podle mých představ.

Nevím proč, ale Tonda se k Davidovi choval hrozně. Pořád do něj ryl, opravoval ho, prostě byl nesnesitelný. Jistě, je jiný. Jenže v tomhle byl vztek a taky určitá zlomyslnost. David se snažil, co to šlo, ale neměl šanci. Synovi se zkrátka nelíbil.

Bylo mi jasné, že je to průšvih, protože když si Tonda něco vzal do hlavy, bylo téměř nemožné přimět ho, aby změnil názor. Ovšem já umím být také tvrdohlavá, a i když syna miluji, ani by mě nenapadlo rezignovat kvůli němu na osobní život.

Musím se rozhodnout

Začaly pro mě nelehké časy. Scházet se s Davidem pro mě znamená čelit neustálým útokům syna. A i když má můj přítel hodně pochopení, stejně jsem jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Zvládám to jen těžko a v poslední době jsem zase začala chodit k psychologovi.

Ten mi tvrdí, že syn není postižený a zvládne v pohodě žít samostatně. Měla bych ho prý poslat pryč z rodného hnízda, pomalu a s citem, ale měla bych mu umožnit, aby byl dospělý.

Jenže já se cítím, jako bych se měla rozhodnout, jestli dám přednost dítěti, nebo nové lásce. Je to o to horší, že David, ve snaze mi pomoct, na mě začíná tlačit. Netuším, jak se rozhodnu, ani jestli to vůbec dokážu.

Nechci ublížit synovi a zároveň nechci zůstat sama. Vím, že můj zemřelý manžel by chtěl, abych byla šťastná.

Ale najít odvahu, abych změnila život synovi a tím i sobě, mi připadá téměř nemožné. Zároveň vím, že když se rozhodnu věnovat svůj život péči o syna, který možná moji péči ani nepotřebuje, zůstanu nejspíš sama a už nikdy nebudu úplně šťastná.  Anežka V. (55), okolí Žatce .