Někdy stačí domněnka k tomu, aby se rozbilo krásné přátelství.

Je snadné někoho obvinit a pak se urazit a přestat s ním mluvit. Vím to až moc dobře, prožila jsem si to na vlastní kůži a dodnes toho lituji.

Nikdo jiný to nevěděl

Romana byla moje velká kamarádka už od mateřské školky. Od první do deváté třídy jsme pak vždy seděly v lavici vedle sebe. Věděly jsme o sobě všechno, svěřovaly jsme se jedna druhé s tím, který kluk se nám líbí.

Teprve středoškolské studium přineslo rozdělení, protože jsme si vybraly každá jinou školu. Dál jsme se ale setkávaly. Mezi naše známé patřila i Denisa. Jednoho dne mi řekla nemilou věc ohledně mých zdravotních problémů.

Měla jsem tehdy nějaké gynekologické potíže, ale nikdo o nich nevěděl, proto mě slova Denisy šokovala. Jediným člověkem, který jí to mohl říct, byla právě Romana, protože nikomu dalšímu jsem to neprozradila.

Hodně se mě to dotklo a vyžadovala jsem od své kamarádky vysvětlení a omluvu. Nedostala jsem ani jedno. Zoufale se bránila, přísahala na všechno možné, ale já jí nevěřila.

Ostře jsme se pohádaly. Bolela mě zrada Romany a jí zase moje nedůvěra. Skončilo to tím, že jsme se přestaly stýkat. Takhle to trvalo dlouhých patnáct let.

Ozvala se mi sama

Vyhýbaly jsme se jedna druhé, nešly jsme si na své svatby, jak jsme si to slíbily. Romana se nedozvěděla ani o mém rozvodu. Proto mě hodně zaskočilo, když se mi po patnácti letech sama ozvala s tím, že si musíme promluvit.

Daly jsme si sraz v jedné kavárně a já čekala, že se mi Romana dodatečně omluví. Bylo to ale všechno jinak. Kamarádka totiž zjistila, jak se tenkrát Denisa dozvěděla o mých problémech.

Její matka se totiž znala se zdravotní sestrou z gynekologického oddělení – a právě ta nebyla diskrétní. Nakonec jsem se tedy omlouvala já a s pláčem jsme si padly do náruče.

Těch ztracených patnáct let nám nikdo už nevrátil, ale od té doby jsme už zase byly těmi nejlepšími kamarádkami.

Hana M. (55), Plzeň