Péče o blízkého člověka není jednoduchá a často obrátí život naruby. Přesto může přinést něco nečekaného. Větší blízkost, vděčnost a pocit, že na to člověk není sám, že má ve své blízkosti oporu.

Naše soužití s tchyní nikdy nepatřilo k těm idylickým, spíš jsme si dlouhá léta opatrně hledaly cestu jedna k druhé, každá s vlastními zvyky a představami o tom, jak by věci v životě měly fungovat.

Když ale přišla nemoc a ona začala být odkázána na pomoc druhých, všechno to staré napětí najednou ztratilo váhu. Zůstala jen realita každodenní péče, která není jednoduchá, ale člověk v ní rychle pozná, co je opravdu důležité.

Pomalu jsem se naučila její rytmus, její potřeby i drobné signály, kterými dává najevo, že se necítí dobře, a mezi námi se vytvořilo tiché porozumění.

Dává mi najevo, že si váží každé maličkosti

Nejtěžší na tom všem není ani tak fyzická únava, i když i ta se občas ozve, ale hlavně to, jak snadno člověk zapomene sám na sebe. Dny se slévají, všechno se točí kolem léků, jídla a běžných úkonů, které se opakují stále dokola.

Právě v těch chvílích si ale uvědomuji, jak moc mě drží nad vodou můj milovaný manžel Luděk. Sice mi neříká velká slova, ale dává mi najevo, že si váží každé maličkosti, kterou pro jeho maminku udělám.

Připraví večeři, když nestíhám, pošle mě ven, abych si na chvíli vyčistila hlavu, a večer mě obejme způsobem, který říká víc než dlouhé rozhovory. A hlavně z jeho pohledu vidím, že beze mě by byl úplně na dně.

Jsme si oporou i v tichu

Dnes už vím, že právě tahle náročná etapa nás paradoxně sblížila víc než cokoli předtím. Naučili jsme se vnímat jeden druhého citlivěji, víc si pomáhat a být si oporou i v tichu, kdy není potřeba nic vysvětlovat.

Péče o tchyni mi vzala spoustu energie i času, ale zároveň mi ukázala, že i v těžkých chvílích může vztah růst a sílit. A že láska někdy není o velkých gestech, ale o každodenních drobnostech, které člověk dělá pro druhého, protože mu na něm záleží. O podpoře, kterou jeden druhému prokazujeme..

Lucie V., 57 let, Šumperk