Čas dokáže zahladit bolest z náhlého konce vztahu, otázky si ale nese člověk v sobě dál.

Od vztahu s Tomášem jsem si v mládí hodně slibovala. Zamilovali jsme se do sebe ve druhém ročníku střední školy. On chodil o ročník výš. Byla to naštěstí láska vzájemná a opětovaná. Povahově i zájmově jako bychom tvořili dva díly jedné skládačky.

Rozuměli jsme si úplně ve všem. Trvalo to několik let. Chodili jsme spolu i v době, kdy já jsem studovala na vysoké škole a Tomáš, který se tam ani na druhý pokus nedostal, musel na vojnu. Právě tam se s ním ale stala nějaká změna. Naplno jsem ji pocítila po jeho návratu.

Zmizel neznámo kam

Měli jsme velké plány: Tomáš si najde práci s bytem (tenkrát to ještě šlo), já v klidu dostuduji a pak založíme rodinu. Můj přítel ale začal najednou vycouvávat. Bez vysvětlení zrušil několik schůzek. Jeho výmluvy mi připadaly hloupé.

Prožívala jsem velký stres a zklamání. Chtěla jsem se ho na rovinu zeptat, jestli se mnou ještě do života počítá. Než k tomu ale mohlo dojít, stalo se něco nevysvětlitelného. Tomáš se odstěhoval neznámo kam. Neřekl ani svým rozvedeným rodičům, kde přesně je.

Jeho matka mi sdělila, stejně smutná a zaražená jako já, že by snad měl být někde na Slovensku. Nebyl to vlastně ani rozchod, Tomáš mě prostě opustil. Když jsem to plně pochopila, složila jsem se z toho.

Stálo mě to nakonec opakování jednoho ročníku na vysoké škole. Tomáš se mi už nikdy neozval a já jsem po něm ani nepátrala. Nechal v mém srdci příliš velkou ránu, než abych mu odpustila.

Prožila jsem spokojený život

Trvalo mi dlouho, než jsem v sobě zase našla důvěru vůči mužům. Životního partnera jsem si našla až po škole. Michal byl hodný a upřímný a já ho měla ráda.

Pokud jsem někdy ale podlehla vzpomínkám a srovnávala ho s Tomášem, cítila jsem, že s ním mě toho spojovalo víc. Po dvou letech vztahu jsem si Michala vzala, a pak se nám, vždy s dvouletým odstupem, narodily tři děti.

Měla jsem celkem dobrou nenáročnou práci, doma to také všechno klapalo. Žila jsem spokojeným životem. Děti vyrostly, nejstarší dcera se poměrně rychle provdala a udělala ze mě babičku.

Na Tomáše jsem si jen občas vzpomněla jako na hezkou, ale i bolestnou vzpomínku z mládí, už příliš vzdálenou. Nepočítala jsem s tím, že bychom se ještě někdy mohli vidět. Jednoho večera mě ale přepadla nostalgie.

Jen tak zkusmo jsem začala pátrat po Tomášovi na internetu. A měla jsem štěstí.

Jenom jsme se slyšeli

Nenašla jsem přímo Tomáše, ale jednoho jeho spolužáka – podle neobvyklého jména. Měl firmu a podnikal. Napsala jsem mu mail a zeptala se, jestli o Tomášovi něco neví. Poslal mi na něj dokonce telefonní číslo.

Musela jsem se sama sebe ptát, jestli chci svoji ztracenou lásku skutečně znovu kontaktovat, po tolika letech. A pak jsem si řekla, že na to mám právo přinejmenším kvůli způsobu, jakým tehdy vše skončilo. Přesto jsem si všechno ještě několik dnů rozmýšlela.

Pak jsem zavolala. Ozval se starý, unavený mužský hlas. Představila jsem se. Na druhém konci zavládlo mlčení. Zeptala jsem se, jestli bychom se nemohli setkat. Tomáš odpověděl, že bydlí daleko, na západě Čech. Chvíli jsme si trochu rozpačitě povídali.

Slíbil, že mi napíše mail. A druhý den to skutečně splnil. Alespoň dodatečně jsem se dozvěděla, co se vlastně tenkrát stalo. Tomáš se dostal kvůli kamarádovi do problémů se zákonem. Hrozilo mu vězení. Zmizel, aby mě ušetřil nepříjemností.

Všechno se vyřešilo až po dlouhé době a to už se mi nechtěl plést do života. A nechce ani nyní, vždyť bychom se nejspíš po třiceti letech ani nepoznali. Uznala jsem, že má asi pravdu. Toho večera jsem usínala částečně s radostí, částečně se smutkem.

S radostí nad tím, že už vím, proč mě Tomáš opustil a se smutkem z toho, co všechno mohlo být a nebylo.

Libuše K. (54), Český Těšín